1.Čtení: Ř 4,13-25
2.Čtení: Mk 9,2-9
Milí bratři, milé sestry,
Dnes nás Písmo v Markově evangeliu zavádí na horu, kde se odehrává jedinečný zážitek proměnění Páně. Je to zážitek, který nám otevírá dveře do nebeského světa a připomíná nám Boží slávu a moc. Společně s učedníky Petrem, Jakubem a Janem jsme svědky této slavnostní události, kde se Ježíš zjevuje ve své božské slávě a spojuje se s Mojžíšem a Eliášem, symbolizujícími Zákon a Proroky.
Pojďme se na to mrknout pěkně popořádku. Pán Ježíš si vezme tři z učedníků a vyrazí si na výlet. Jdou na kopec. Copak na kopec, rovnou na horu. Takové výlety nejsou neobvyklé, ale v evangeliu se nám při nich zpravidla přihodí něco zajímavého.
Vylezou tedy na kopec – a tam se začnou dít divy. Doslova. Divy, které známe i z jiných příběhů, třeba z populární knihy Pán Prstenů – Dvě věže. V tomto eponymním fantasy díle se tento příběh v jistých ohledech vlastně děje. Z Gandalfa Šedého se stal Gandalf Bílý, kterého jeho tři přátelé, Aragorn, Legolas a Gimli, v hustém Fangornském pralese málem nepoznají – a přece je najednou napadne v hlavě, že to je on, jejich přítel a průvodce. No, a padnou předním na kolena.
Tak komplikovaná scéna se nám nyní odehrává na naší hoře. Učedníci jsou z toho paf, ještě se ani nestihli probrat z údivu. Nestihl se ani usadit prach. A hle! Děje se další div! „Sny a pověsti ožívají a vyskakují z trávy,“ pravil by patrně Éomer, rohanský generál. Po boku Ježíše se objevují dvě postavy, a je to vpravdě lepší společnost, než má o pár týdnů později na golgotském popravišti.
Zjevuje se Eliáš a Mojžíš. Kdo by se snad podivoval nad zvláštností tohoto úkazu, nechť zví, že je to zjevení právě tak šokující, jako kdyby se tu právě nyní zjevil sv. Václav s Karlem IV. Dvě postavy se zcela zásadním postavením v rámci dějin národa.
Mojžíš je, jak jistě pozorný absolvent nedělní školy v průměrném evangelickém sboru ví, týpek, který vyvedl Izraele z egyptského otroctví. Vzal je, nasadil kurz a šel. Pravda, trasu, kterou nám Google mapy dnes vyhodnotí jako šestidenní pochod, šel nějakých čtyřicet let, ale na druhou stranu – nebyla to úplně jeho vina. Trošku jo. Ale problém nebyl přímo v navigátorských schopnostech Mojžíše a jeho bratra Árona. Spíš měli trošku problém občas uvěřit všemu, co jim Bůh řekl. I přesto nám autor Deuteronomia, páté Mojžíšovy knihy, zanechal na konci poznámku, že byl Mojžíš největší prorok, jaký kdy v Izraeli povstal.
Zde nastává zajímavý kontrast, protože druhý dnešní Kristův host, prorok Eliáš, si tenhle titul tak nějak nárokuje též. Eliáš je postava, která má naprosto stejně výsadní místo v Izraelské historii a mytologii. Mojžíš zavedl sederovou večeři, Eliáš má na ní permanentně rezervované místo k sezení, kdyby náhodou šel kolem. Dokonce se mu nalévá sklenka vína, kdyby měl žízeň.
Oba dva se teď obrátí k Ježíši, jako by se nechumelilo, a začnou s ním rozprávět. No, ono asi každopádně nechumelilo, přece jen v těch zeměpisných šířkách by byla pravděpodobnější nějaká pouštní bouře než vánice. Ježíš se tváří klidně, nehne ani brvou a rozhovor si zjevně užívá.
Učedníci jsou z toho na větvi (pakliže tam rostly nějaké stromy) a koukaj se na to s otevřenou pusou. Za nic na světě by je nenapadlo, že je o pár tisíc let budou čtenáři jejich spisů vnímat podobně zbožštěle. První se vzpamatuje Petr. „Ehm ehm,“ odkašle si, „Mistře, nechceš tu postavit nějaký přístřešek? Máš tu přece jen dobrou společnost, co kdybychom pro Tebe, Mojžíše i Eliáše postavili tři stany?“
Ježíš neodpovídá. Odpovědi se však zhostí jeho Otec, Bůh v nebesích, známý též jako Hospodin. „Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte“. Již podruhé nám tato věta zaznívá, poprvé jsme ji slyšeli spolu s učedníky a zástupy při Ježíšově křtu. Vpravdě silný výrok. Zde ovšem zaznívá v poněkud privátnější skupině. A příznačně zaznívá právě v přítomnosti těch dvou hustejch borců. Hustá dvojka dějin Izraele je takto odsunuta na druhou kolej.
A ještě jeden rozměr to má. Zaznívá to právě v přítomnosti tří učedníků, kteří se přetahují o pozici dvojky v jejich partě. Petr je tak nějak brán jako ten, koho si vybral Mistr, Jan a Jakub mají silného spojence v podobě své maminky, která, jak už to tak nějak známe, se snaží u Šéfa zajistit pro své synky lepšího fleka. Chtěji v nebi sedět po Mistrově pravici a levici.
Ano, z Ježíše, rabína a vyučeného tesaře, se stává Ježíš, Syn Boží a Spasitel. Naprosto nejdůležitější, je hlas z nebe, který říká: "Toto je můj milovaný Syn, poslouchejte ho." Tato slova nám připomínají nejen Ježíšovo božství, ale také jeho autoritu a moc nad celým stvořením. Jsme vyzváni k poslušnosti a víře v Ježíše Krista jako jediného Spasitele, k němuž máme přístup skrze víru. Ne Mojžíš, ne Eliáš, ne sv. Petr, ne Barth, Lochman či Moltmann, ne Fíla Boháč, venkoncem ani prof. Jan Štefan, ale pouze a jenom Ježíš je cestou ke spáse, tou jedinou autoritou, na které záleží.
Tento okamžik proměnění nás vede k úvaze nad Božím plánem spásy, jaký je popsán v listě Římanům. Pavel v tomto listě mluví o víře Abraháma a o tom, jak mu byla jeho víra započítána za spravedlnost. Abrahám uvěřil Božímu slovu a bylo mu to započítáno za spravedlnost. Podobně i nám je naše víra v Ježíše Krista, Božího Syna, započítána za spravedlnost. Nebo, možná lépe řečeno, nás ta víra posouvá do pole působnosti boží milosti. Tedy – mimo pole působnosti zákona. Tak rozpráví Pavel později v dalších kapitolách listu Římanům.
Tohle je možná další dobrej důraz toho divu, který se na hoře stal. Jako by se tím chtělo říct „skončila éra zločinu a trestu za něj, skončila doba, kdy jste byli svázáni pod Zákonem, protože začíná doba milosti, vyhlašuje se zde všeobecná amnestie“. Ano, Zákon už nad námi nemá moc. Tak by šlo vnímat zjevení Mojžíše.
Podobně se můžeme podívat na Eliášovo zjevení vedle Krista – jako na symbol, který nám značí konec jedné éry. „Zde se naplňují všechna naše proroctví. Přišel Pán všehomíra, kterého jsme vám prorokovali, a přináší Milost.“ Skoro by se chtělo vzpomenout na Simeona, starého proroka v chrámu, který se slzami v očích ukončil kariéru slovy: „Nyní propouštíš svého služebníka, Pane, neboť jeho oči viděly Tvou spásu.“
Karl Barth ve svém díle zdůrazňuje význam Božího zjevení a naši odpověď na něj. Ježíšovo proměnění nás představuje Boží zjevení, které vyžaduje naši důvěru a poslušnost. Tak, jako Petr vykročil na hladinu rozbouřeného moře, když mu to Ježíš přikázal. Zjevení podle Bartha může mít několikerou podobu. Může se jednat o text v Bibli (ale nemusí!! Ha!!!), může se jednat i o kázání, ve kterém se může zjevit Bůh, ono věčné Slovo, jak čteme u Jana. A zejména se jedná o postavu Krista, který je ultimátním zjevením Boha – a jeho Slova – zde na Zemi.
Jan Milíč Lochman poukazuje na spojení mezi Ježíšem a Mojžíšem, což symbolizuje propojení Starého a Nového zákona v Ježíši Kristu. Stejně se dá poukazovat na to, co zaznívá často v evangeliích: „To přišel zpět Eliáš!“ Ano, v Ježíši jsou obě tyto veliké postavy naplněny a jejich letitá práce dochází svého vrcholu a nachází smysl. Zhmotňuje se v Kristu.
Jürgen Moltmann zdůrazňuje naději, kterou nám přináší Kristovo proměnění, protože to ukazuje na budoucí slávu, která nás čeká. Ano, naděje je to, co nám Ježíš dal. Naděje, že jednou budem dál. Jednou se potkáme na hostině v Kristově království – a budeme tam žít život příštího věku.
Bratři a sestry, jako Abrahám věřil Božímu slovu a bylo mu to započítáno za spravedlnost, i my jsme pozváni věřit v Ježíše Krista a jeho slovo. Máme možnost každý den prožívat Boží slávu a přijímat jeho slovo jako světlo pro naše životy. Přestaňme se tedy ohlížet na naše vlastní ambice a touhy a obraťme své srdce k Ježíši Kristu, našemu Spasiteli a Pánu.
Probrali jsme se tedy hromadou nápadů a možností ohledně víry. Naťukli jsme si téma naděje. Zde ale musí nyní přijít ještě jedna, závěrečná, část dnešní úvahy nad evangeliem. Uvedu ji citací br. f. Luďka Rejchrta z jeho kázání ve sboru v Braníku v listopadu roku 2017: „Víra, naděje a láska. Ano. Ale největší je láska. Vždyť víra bez lásky je fanatismus – a naděje bez lásky jen blouznění.“
Láska. Ano, láska je ústředním motivem všeho, co se děje a praví v evangeliích. Vždyť sám Kristův příchod na zem je důsledkem toho, že Bůh tak miloval svět. Všechno naše konání má být motivované láskou, jak láskou k bližnímu, tak láskou k Bohu – a ovšem i láskou k sobě samému. Druhé můžeme milovat, ba dokonce máme milovat, ale ne víc a ne míň, než sebe. „Miluj bližního svého jako sám sebe.“
Jako evangelíkům, například z Třebíče, nám tato slova připomínají, že můžeme, vlastně rozhodně m á m e Krista vidět v našich bližních. V lidech okolo nás, v chudých, nemocných, vězněných, hladových, vykořisťovaných. Máme povolání žít život víry, důvěry a poslušnosti vůči Bohu, stejně jako to činil Abrahám. To znamená projevovat lásku, milosrdenství a spravedlnost ve vztazích s našimi bližními, i když to může být náročné. Máme také povolání sdílet radostnou zprávu o Ježíši Kristu s těmi, kteří ho ještě neznají, a žít život, který svědčí o jeho milosti a pravdě.
Pán nás v tom nenechává, poslal nám svého Ducha. Ten nás provází a pomáhá nám. Duchu svatý, prosíme, pomoz nám žít život v lásce, tak, jak nás to učil Pán Ježíš. A voláme i k Tobě, náš Pane a Spasiteli, a prosíme Tě: Přijď, Pane Ježíši.
Amen.