29.3.2024 - Velký pátek

1.Čtení: Izajáš 53,4-12

2.Čtení: Marek 15,24-39

• Milé shromáždění, vážení smuteční hosté… přišli jsme dnes, abychom se rozloučili s naším milým zesnulým Ježíšem Nazaretským, který zemřel o Velikonocích přibližně okolo roku 30.
• Jeho krátký ale naplněný život se začal podle některých pramenů ještě před začátkem světa. V dalších zdrojích píše, že se narodil přibližně kolem roku 0 v Izraeli, do židovské rodiny, dívce jménem Marie.
• Z jeho dětství máme jen několik málo zpráv. Některé mluví o tom, že byl tak trochu nemanželské dítě a že truhlář Josef byl vlastně jeho pěstoun.
• Když mu bylo dvanáct let, tak s rodiči na Velikonoce cestoval do Jeruzaléma. Tam se tak trochu zapomněl a zapovídal se v chrámě s vykladači židovského Zákona.
• Ježíš si vůbec rád povídal s lidmi. Upřímně ho zajímaly příběhy druhých, jejich radosti a strasti, a tato ochota naslouchat a sdílet život ho provázela po celou dobu.
• Zcela zlomovou událostí byl pro Ježíše křest, který přijal jako dospělý, z rukou proroka Jana v řece Jordán. Během křtu se prý stalo cosi velmi neobvyklého. Zazněl hlas z nebe a objevil se Duch svatý v podobě holubice.
• Ježíš se pak na čas stáhl z veřejnosti někam do pustiny, kde prý vedl náročný duchovní boj, ve kterém obstál a po 40 dnech se vrátil zase mezi lidi.
• Od té doby se Ježíš stále častěji a častěji vydával do společnosti a představoval své pochopení židovského Zákona. Někdy jen tak na cestě, jindy přímo v synagoze.
• Jak už to tak chodí, tak si svým učením získal celou řadu příznivců, dokonce přímo studentů či následovníků a pak taky celou řadu odpůrců, většinou z řad duchovenstva a zastupitelů židovské náboženské obce.
• Zachovala se zmínka o tom, jak dobrou radou navedl rybáře na hlubinu, kde nabrali takové množství ryb, že se jim až trhaly sítě. Jindy dovedl tajemně rozmnožit ryby a chleby pro několik tisíc lidí.
• Zvlášť silně též žije vzpomínka na jeho Kázání. Podle některých to proběhlo na hoře, podle záznamů pana Lukáše na rovině. To je asi jedno, důležité je však jak silně Ježíšova slova zapůsobila.
• Ježíš kázal: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí… čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět… Buďte milosrdní jako je milosrdný váš otec v nebesích...“
• Zkrátka jako kazatel vzbudil veliký ohlas a brzy byl velmi vyhledávanou postavou. To až tak, že se několikrát snažil uniknout pozornosti lidu a někde v klidu si odpočinout. Nicméně i na této „dovolené“ se kolikrát objevil někdo, kdo Ježíše poznal a chtěl si s ním promluvit.
• Ježíš pomáhal kudy chodil. Provázen svou skupinou učedníků a často zástupem zvědavců chodil po Izraeli a kázal, uzdravoval, promlouval do duše. Měnil životy lidí, kteří se otevřeli pro to, co přinášel. Tak zůstává v paměti, a tak působí vlastně i nadále.
• Konec jeho života provázela zrada jednoho z jeho nejbližších. Zatčení, soud, křivé obvinění a ve zběsilosti nabuzeného davu padl rozsudek. Zemřel přibitý na velikém dřevěném kříži kolem poledne.
• Konce pohřební řeči.
• Dalo by se ještě všelijak jinak mluvit o Ježíšově životě. Šlo by třeba odvyprávět každou ze čtyř evangelijních zpráv. Ale směr, kterým se chci vydat teď v druhé části je spíše teologický, zajímá mě teologická reflexe konkrétního bodu Ježíšova života – jeho smrti.
• Velkopáteční příběh vyvolává celou řadu dotazů. Muselo to tak být? Musel Ježíš zemřít? A věděl že to takhle dopadne? Nemohl to všemohoucí Bůh zařídit nějak jinak? Mnohokrát jsem slyšel tyhle otázky.
• A co má jako znamenat to jeho zvolání z kříže „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Vždyť to je přeci hrozný!
• No je. Ukazuje to, že Ježíš byl plně člověkem. Není to jen na oko, není to tak, že by ho to nebolelo, že by se nebál, protože přeci moc dobře ví, že bude vzkříšen.
• Ne, všechny ty strachy, úzkosti, obavy a panika spojená s absolutním koncem, se smrtí, tak jak to potkává nás, tak to samé prožil Ježíš. A je to důležité, že to takhle bylo. Proč?
• Co není přijato, nemůže být zahojeno…
• Bůh vzal smrt na sebe.
• Zmínil jsem, že u toho Ježíšova křtu se z nebe ozval hlas Boha Otce a objevil se Duch svatý v podobě holubice. To je trojiční text. A mám za to, že se velkopáteční příběh dá pochopit právě díky trojičnímu pohledu.
• Kříž neznamená, že Bůh je mrtev. Umírá Boží syn, Ježíš Kristus jako druhá osoba trojice. Lepší, než mluvit o smrti Boha je lepší mluvit o smrti v Bohu.
• Neumírá Bůh jako takový, ale smrt je teď něco, co je vstřebáno Bohem. Smrt nevede někam mimo Boha, ona sama je teď taky obklopena Bohem. To je asi ta teologická pointa.
• Velkopátečním příběhem se lidská smrt dostává dovnitř Božího života. Bůh ji bere integroval, nevyhýbá se jí.
• Smrt se dostává do Božího života. V Ježíši Kristu umírá jak božství, tak lidství. Bůh bere to lidství naprosto vážně. Vystaví se tomu. Necukne v poslední chvíli.
• A právě tohle může přivádět naději až do těch největších hlubin našeho světa. Protože nic nezůstává mimo. Všechno i smrt Bůh přijal, a tak se i smrt ocitá uvnitř Božího života.
• K čemu tedy ta Ježíšova smrt byla? Došlo k přemístění smrti. Došlo k tomu, že smrt, kterou jsme považovali za konečnou stanici se v Kristu stala přestupní. A to je nadějná zpráva. Pokračování v neděli…