31.3.2024 | Neděle vzkříšení

31.3.2024 | Filip Boháč

1.Čtení: Jan 20,1-18

2.Čtení: 1 Kor 15,12-14

• Hrob je prázdný! Je to šokující a skoro až ne-uvěřitelná zpráva. Není divu, tohle taky ještě nikdo nikdy nezažil. A taky se tomu asi věří hůř než jiným místům Bible, než Ježíšovým podobenstvím, všelijakým vyprávěním o tom kde koho potkal…
• On tomu věří málokdo i v tom samotném evangeliu. Marie Magdalská je u toho první. Marii se někdy říká „apoštolka apoštolů.“
• Možná nemůže spát, nebo se jen brzy probudila, každopádně ještě za tmy, brzy ráno jde na hřbitov, potřebuje tu bolest nějak zpracovat, podívat se na Ježíšovo tělo. Vidí odvalený kámen, šok! Co se stalo? A napadne jí, že tělo někdo ukradl, upaluje probudit Petra a Jana.
• Co na to právě probuzení pánové? „Ženská, co to poudáš?“ Svědectví ženy… „chlapi nedá se nic dělat, musíme se tam jít podívat sami.“
• Dnes se svědectví žen bere vážně, tehdy ne! Je mimořádně provokativní, že u toho hrobu jako první byla žena. Na tehdejší chlapácké prostředí je to mimořádně nevhodný, nedůvěryhodný fakt… že se to nejspíš opravdu stalo takhle.
• Protože když by si chtěli zklamaní křesťané po Ježíšově smrti napsat vylepšený, uvěřitelnější příběh, kde by to přepsali a optimalizovali podle potřeby – tak by tam určitě nebyla jako první svědek žena. Tehdy se třeba u soudu nebrala výpověď svědkyně vůbec v potaz.
• Jan a Petr sprintují na hřbitov. Jan doběhl, nakoukl a zůstal venku. Petr vešel dovnitř, obhlédl situaci, potom vstoupil i Jan. Čteme: „spatřil vše a uvěřil.“ Oba pánové odcházejí domů.
• Marie tam stojí, pláče, nechápe a znovu se podívá do hrobu. Na druhý pohled zahlédne anděly. Jeden z nich se jí ptá, proč pláče. Marie odpoví, že odnesli jejího Pána a neví kam.
• Pak se otočí a uvidí někoho dalšího, jenže ho nepoznává. Má za to, že je to zahradník, a tak se ho ptá, jestli on náhodou neví, kde je Ježíšovo tělo.
• A to kouzelné slovíčko, které přinese opravdové setkání, je oslovení vlastním jménem. Ježíš řekne: „Marie!“ A teď se teprve poznají. V tom, koho měla za zahradníka nachází Ježíše a zvolá „Mistře!“
• Silná chvíle, moc se mi tohle místo líbí. V lidech přeci nacházíme Boha. Ježíš o tom mluvil, že je tak nějak přítomen ve vztazích. Co uděláme tady tomu, nebo támhletomu, to jako bychom dělali Bohu.
• Podobná věc se stala, když po Ježíšově smrti šli učedníci pryč z města, na venkov do té vesničky Emauzy. Ježíš se k nim připojil a nikdo ho nepoznal. Povídali si o všem, co se právě stalo ve městě. A teprve když zasedli ke stolu a on začal lámat chleba, tak ho poznali. Na druhý pohled člověk prostě vidí víc než na první.
• Marie jako první svědkyně Ježíšova vzkříšení to jde oznámit učedníkům. Žena přináší zprávu o vzkříšení, proto ten čestný titul „apoštolka apoštolů.“
• Co s tím příběhem? Je silný a stále asi těžko uvěřitelný. My v 21 století jsme odkázáni na zprávu, že to takhle bylo, stejně jako třeba apoštol Pavel, který v té době žil ale byl na úplně opačně straně společnosti. Nebylo, jak to ověřit, jak to zaznamenat.
• Šlo by to vyfotit? Udělat video? A byl by to vlastně faktický důkaz? Dnes, s nástupem umělé inteligence bychom si mohli jednoduše vygenerovat video, kde by bylo přesně to, co potřebujeme. Tahle fascinující technologie žel, na druhé straně, přináší ještě obtížněji ověřitelný svět zpráv a informací než doposud.
• Té zprávě o prázdném hrobu se dá jedině věřit. Protože je to fakticky exaktně nedoložitelné, je to sféra pro víru ne pro měřitelné důkazy.
• Taky to, co prožili Marie, Jan, Petr a další učedníci – tedy osobní setkání s někým o kom moc dobře víme, že zemřel… a je tu znovu! To je prostě něco, co se vymyká běžné zkušenosti. Kdo z nás potkal někoho, koho jsme viděli umírat?
• Co není běžnou zkušeností, pro to nemáme v jazyce ani pořádné pojmenování, název toho pocitu, emoce. Nemáme na to tak známé a používané výrazy jako když třeba mluvíme o vaření… pro tohle neexistují běžná slova, kterými by se to dalo srozumitelně popsat. To je vlastně logické, že to zní šíleně, jak jinak by to asi mělo znít?
• Na konci Matoušova evangelia je první vysvětlující hypotéza, že tělo prostě někdo ukradl. „Vy Křesťani si říkáte, jak vstal z mrtvých, a přitom jak každý ví, je to blbost.“
• Jo, jenže s tím by si vystačila ani ne první generace křesťanů a skončilo by to. Životnost mnoha sekt je spojená s vůdcem, nebo s nějakým datem konce světa… když tohle datum přejde, vůdce zemře, tak se sekta většinou rozpadá. Anebo ti lidé nezkousnou, že uvěřili nějaké blbosti a přijdou s dodatečným opravným vysvětlením.
• Ok, jenže tohle fakt nepřežívá víc jak generaci lidí, kteří žili v tom čerstvém zápalu, když ještě vůdce žil, nebo než přišlo datum konce světa.
• Pokud je Ježíšovo vzkříšení falešná zpráva, tak nevysvětlíme existenci lidí jako je apoštol Pavel. Ten Ježíše před ukřižováním nepotkal. Dlouhou dobu svého života křesťan nebyl, ba naopak křesťany pronásledoval a zavíral do vězení.
• A je mimořádné zajímavé, že právě apoštol Pavel v tom druhém čtení píše, že víra nás křesťanů je naprosto k ničemu, pokud Kristus nebyl vzkříšen. Pokud se to nestalo, tak marníme čas… Silná slova, ale vezměme to vážně.
• Pokud se to nestalo, pokud Ježíš nebyl vzkříšen a všechny další příběhy jsou produktem kreativních zklamaných učedníků, tak je to klamné a nevydrží to. Nemá to pevný základ a rozpadne se to… Nestalo se tak.
• Pokud by si zklamaní učedníci řekli „hele Ježíš zemřel, co když si uděláme nějakou organizaci, nazveme to třeba církev, to bude hustýýý“, tak se jim na to vykašlou už jejich děti, co by je tak na tom asi mohlo lákat?
• Pokud by to bylo jen a pouze o předávání zvyklostí, tak to uschne a odpadne.
• Ale pravdivost těch událostí asi potvrzuje přítomnost věřících napříč dějinami i dnes. Různé církve vznikají a zanikají, ale lidé, kteří se nechali oslovit příběhem Ježíše z Nazareta, uvěřili mu, a nechali si tím změnit život, takoví lidé se objevují stále.
• Ne vždy se nechají zapsat do papírového seznamu v nějaké církvi, ale dobrá zpráva (evangelium) si vždycky nějak najde cestu tak jako mladá svěží zelená rostlinka rozrazí tvrdý asfalt. Zřejmě to tedy bude založeno na pravdě…
• Na Velký pátek jsem říkal, že Velikonoce mimo jiné znamenají, že se smrt ocitá uvnitř Boha, uvnitř Božího života. Smrt, neomalené přerušení všeho, co známe… ten horizont života, je obklopen Boží náručí.
• Starozákonní Kazatel píše (12,7): „prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ Kazatel o tom dál nepíše, je to tajemství, jak to bude vypadat.
• Vzkříšení není návrat mrtvého zpátky do života, do této časové osy. Není to reinkarnace zase sem na tuto planetu. Není to happy end. Jde o jinou skutečnost.
• Uvěřit vzkříšení neznamená prostě přijmout názor, nebo jen souhlasit s tou informací. Tím, že v životě počítám s nějakým pokračováním u Boha zároveň začíná něco nového.
• Kamsi dovnitř nás vstupuje něco, co nás mění, co ovlivňuje naše vnímání, způsob, jak žijeme, podle čeho se už teď a tady rozhodujeme.
• Začínáme jinak vnímat všechno to, co vidíme, co prožíváme. Ještě je cosi za tím, nad tím, mimo to, co známe. Svět není ohraničen na změřitelné a bezezbytku popsatelné kategorie. Ještě je tu něco, co je za našimi obzory, nad naší zkušeností. Nelze se tu asi úplně vyhnout slovu tajemství.
• Je to naděje, že tu je Ježíšův Bůh a že je mocnější než cokoli, naděje, že nad mým životem vysloví poslední slovo; naděje, že to slovo bude laskavé; naděje, na kterou vsázím život; naděje, že Bohu se vyplatí důvěřovat.
• Ještě jednou ten apoštol Pavel, který když píše do Říma tak vyjadřuje silnou naději slovy (Římanům 8,38-39): „Já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic z toho, co už je tady, ani nic z toho, co teprve, přijde, ani žádné mocnosti a síly, ani svět nad námi ani pod námi, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky, která se, projevila v Kristu Ježíši, našem Pánu.“