Desatero 6 | Filip Boháč

1.Čtení: Matouš 5,21-22
2.Čtení: Exodus 20,13

  • Vážené shromáždění, pokračujeme v sérii kázání na Desatero. Podle židovského počítání je to dnes šesté přikázání.
  • Říkal jsem si, že zrovna v současnosti, když zuří válka na Ukrajině to může být hodně citlivé téma. Potom mi došlo, že v naprosté většině dosavadních dějin lidstva byly vždycky válečné konflikty, národní či místní boje. Že tohle přikázání dostávalo na frak v každé době a současnost není výjimkou.
  • Leckteré přimělo šesté přikázání k pacifismu. K absolutnímu odmítání útoku. Pacifisté odmítali vojenskou přísahu, odmítali se účastnit válečných konfliktů atp.
  • Starozákoník Jiří Beneš píše velmi stručně: Člověk Bohem vysvobozený z Egypta nezabíjí, to znamená že neohrožuje své okolí. Ten, komu Bůh změnil jeho totožnost a dal mu nové jméno (charakter, identitu, nasměrování) ten není nikomu nebezpečný. Nechce zabíjet. Naopak – v jeho blízkosti jsou lidé v bezpečí.
  • Naším lidským zadáním je být Božím obrazem. Ve třetím přikázání je věřící člověk informován, že na sebe bere Boží identitu (Boží jméno), a pak to taky nějak vypadá.
  • Šesté slovo Desatera pak vlastně konstatuje – ten, kdo na sobě nese Boží jméno nevraždí. De facto to mluví hodně o Bohu, že Boží povaze není blízké zabíjení – nezabíjí, ale život ochraňuje.
  • Průšvih je, že když otočíte pár stránek v Bibli od toho Desatera na jednu či druhou stranu, tak se dočtete, že Hospodin někoho usmrtil že?
  • Nechme to jako záhadu jejíž řešení se ztrácí v teoriích o autorech a různých redakcích které příběh přepracovávaly atp.
  • Dá se to prý chápat také jako „zabraňuješ tomu, aby se zabíjelo.“ Možná jste slyšeli o tzv. útočištných městech. To byla v biblických dobách konkrétní města, kde mohli požádat o azyl lidé, kteří někoho neúmyslně zabili. Mohli se tam na nějakou dobu ukrývat před hněvem příbuzných toho zemřelého.
  • Když bychom to šesté přikázání vyjádřili pozitivně, znělo by to třeba: máš úctu k životu a chráníš ho před zkázou. V tomto smyslu má šesté přikázání i ekologický obsah.
  • Při detailnějším zkoumání originálu je to dokonce – nezavraždíš. Zabití jako úkladná vražda, jako zabití člověka pro zisk, závist… nemluví se například o zabití v sebeobraně.
  • V prvním čtení jsme slyšeli Ježíše, jak mluví o šestém přikázání. A zní to dost ostře, protože to celé posunuje zas o něco dál – už ten, kdo má vztek na svého bratra bude vydán soudu…
  • Soudu podléhá už to, jak o druhých smýšlíme. Už to je totiž věc našeho rozhodování, jak o kom chceme uvažovat: jak se koho rozhodneme vidět? Je to pro nás vzor, lump, horší člověk, génius…
  • V Ježíšově výkladu je to něco, co dnes nazýváme sebenaplňující proroctví. Jde o myšlení, při kterém nevědomě ovlivňujeme situaci a lidi kolem sebe tak, že naplní naše původní očekávání. Ačkoli věci mohly proběhnout úplně jinak.
  • Sebenaplňující proroctví je třeba to, když se holkám říká, že nemají buňky na matematiku a že kluci prostě neumí šít. Sice máme krejčí, ševce, Danu Drábovou a další významné matematičky, ale pokud tomu to dítě uvěří, v myšlenkovém světě se cosi zablokuje, a jakýkoli neúspěch v matematice si bude vykládat jako, že je to asi pravda. Prostě nemám buňky na matiku a lepší už to nebude – a pak taky opravdu není, kruh se uzavřel, všechno to sedí.
  • Jeden psycholog to pak pěkně uzavírá bonmotem: „Jedno je jisté. Když budete svému dítěti od mala říkat, že je to hlupák – nezklame vás.“
  • Proč to teď vytahuji. Protože to, jak o lidech uvažujeme, je věc rozhodnutí. Naše kancelář v hlavě přiděluje lidem takové nálepky kým pro nás jsou.
  • Snad všichni znáte ten efekt, který proběhne, když se na někoho něco dozvíte. Stavíte se třeba za kamarádkou na kafe a během řeči se dozvíte, že váš společný známý bral drogy, nebo byl nevěrný svému partnerovi. Váš pohled na toho člověka se rozbalí a nějak změní že?
  • Asi už máme tendenci se na nevěrníka tak nějak koukat skrz prsty. Tenhle bral drogy? Jo tak proto je asi tak vyhublý, vypadá nevyspale (a nemusíme vůbec tušit, že je slabý, protože dělá v práci 14 h služby a proto není vyspaný). A taky o tomhle je Desatero.
  • Potom dává smysl to Ježíšovo zašpičatění šestého přikázání – pozor na to, jak o lidech uvažujete, nenechte to dojít moc daleko. Stále jste to především vy, kdo určuje, jak budete vnímat lidi kolem sebe. Máte možnost své bližní, lidi kolem vás ve své mysli zabít nebo jejich život uctít, podpořit v dobrém rozvoji.
  • Boží člověk, ten, který na sobě nese Boží jméno se pozná mimo jiné taky podle toho, že v jeho myšlení je neustále snaha o to druhého člověka nějak podpořit, podržet, uchránit od zmaření – nevraždit ho ve svém myšlenkovém prostředí.
  • Když se vrátím k Ježíšovi a jeho výkladu šestého přikázání, tak se v evangeliu setkáme s dalším silným výrokem. Matouš 5,38-39: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“… A o kousek dál ještě: 43-44 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“
  • Upravme trochu slovíčka. Milovat svého nepřítele je samozřejmě paradox, to prostě nejde. Zamilovat se do únosce který mě drží ve sklepě tak tomu se říká Stockholmský syndrom. To pak člověk považuje únosce za přátele a policii která vás zachrání za nepřátele. Tak k tomu nás Ježíš fakt nezve.
  • To „milováníje právě o rozhodování, jak koho budeme promýšlet. S čím ke komu přistoupíme. Jestli to bud spíš něco láskyplného, nebo shazujícího. Tedy spíš Pokus se najít jeho potenciál k tomu, že přestane být nepřítelem, že nakonec neuškodí tak jak chtěl, neukradne, pro co přišel. Sám zjistí, že takhle jednat nechce.“
  • Šestý článek Desatera ať je pro nás opět něčím podle čeho poznáme kousek Boha v člověku. Když někdo dovede vyrušit nedobrá slova, pověst, nevraživost, a nakonec i ten úmysl někoho zranit, zabít tak to je vlastně člověk nějak proměňovaný Bohem.
  • Vezměme vážně i tu poznámku z psychologie o sebenaplňujícím proroctví. Názor či předsudek tak nešikovně postavený, a tak opakovaný, že se sám začne postupně stávat realitou, aniž by nutně musel.
  • Všichni máme ty buňky na matematiku. A když nám matematika nejde, tak si jen po pravdě přiznejme, že jsme tomu prostě moc nevěnovali… Stejně tak máme všichni buňky či potenciál k tomu pročišťovat pohled kterým se díváme na lidi, kterým je hodnotíme.
  • Někdy vybírám jako slova poslání verše z 1 Petrovy, které se sem teď moc hodí. 1 Petrova 3,9: „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“