Iz 58,2-6 / Mt 6,16-18

• Sestry a bratři, zanedlouho, na popeleční středu 14 února začne 40denní půst jako příprava těla i duše na Velikonoční svátky – na nejdůležitější svátky křesťanské víry.
• Při slově půst se možná některým z nás obličej zkroutí do takové té kyselé grimasy opovržení. Jako že to teda nee, to se mi fakt hodně nechce se něčeho vzdát, k tomu ně nikdo nedonutí, proč jako? Já si budu žrát bez omezení, tak jak se mi zlíbí J
• V evangelickém prostředí jsem se mnohokrát setkal s málo sympatickým výsměchem postní praxi. Postní dobu nějak zmiňujeme, konáme celocírkevní postní sbírky, a to je tak všechno. Někteří dokonce v nestřídmosti přitvrdí, jako že teda nemají žádné hranice, budou naschvál jíst víc a ukážou všem jací jsou chytráci.
• Je to docela trapná vizitka. A pokud vím, tak v žádné jiné církvi nebyla postní praxe tak potlačena jako u nás. Máme co dohánět.
• Je to přitom obecně lidská a také biblická tradice. Mojžíš před přijetím Desatera „chleba nejedl a vody nepil“ 40 dní a nocí[1].“ Taky 40 dní, jako náš velikonoční půst. Dále třeba Daniel před přijetím vidění hledal Boha „modlitbou, pokornými prosbami, v postu, v žíni a popele.“[2] Král David se postil na znamená pokání, a taky aby podpořil prosbou za záchranu dítěte[3]. Je tam toho fakt hodně, a taky se mmj. postil i Ježíš…
• Čím to je, že se zvedla taková nedůvěra vůči půstu? Částečně tím, že se půst chápal jako magická činnost. Přestanete něco jíst a Bůh na oplátku něco způsobí, jako v pohádce. Jako by Bohu dělalo náramně dobře, že toho člověk méně sní. Tak ano, to je blbost.
• A co kdyby smyslem půstu nebylo nějak pohnout Bohem, ale naopak nějak pohnout se sebou. Ne Boha nějak zmanipulovat, k něčemu ho dokopat. Ale spíš sám sebe nastavit, naostřit, seřídit lépe pro život – duchovně i tělesně. To už stojí za promyšlení.
• V prvním čtení z Izajáše jsme slyšeli (6): „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?“
• Není náhodou, že půst v současnosti žije taky mimo církve, a to zvlášť v prostředí seberozvoje. V Čechách je to třeba onen docela populární suchý únor, měsíc bez alkoholu. Zajímavé, že je to ta samá doba, kdy křesťané mají velikonoční půst.
• Já s přátelským úsměvem sleduji, jak ta jakoby hrozně nenáboženská a necírkevní česká společnost vlastně nadšeně přitakává něčemu, co církev zná a hlásá – jen to pro ni nemá ten patos konzervativní tradice typu musíš-nesmíš, takže je to lákavější.
• Suchý únor jako něco, na co jsme přišli že je po té zimě fakt dobré, že to pomáhá tělu, tím pádem i duši nějak se oklepat a načerpat sil. Třeba by to přišlo Izaiášovi sympatické…
• Půst jako nástroj, nauka, technika seberozvoje, to je dle mého docela trefné pojmenování. Půst jako technika seberegulace, jako něco, co kultivuje spiritualitu.
• Jak? Skrze tělo. Půst je náboženská praxe, která zahrnuje tělo i duši, celého člověka. Duše se projevuje prostřednictvím těla, jinak to ani nejde. Křesťanství není pouze duševní záležitost.
• Bude asi správné podívat se na Ježíše. Zbožní židé ho pomlouvají jako žrouta, že je pijan vína ale my taky víme, že se postil… na poušti… taky říkal, že dokud je s učedníky tak se postit nemusí, jsou to radostné veselé chvíle, čas na půst přijde potom.
• Každopádně tři evangelia mluví o tom, že v začátku jeho cesty stojí „pokušení na poušti.“ (Matouš 4, 1-11 / Marek 1, 12-13 / Lukáš 4, 1-13) Tam se Ježíš postil 40 dní a během toho ho napadaly ďábelské myšlenky.
• Ježíš se asi těžko postil proto aby si u Boha udělal nějakou zásluhu, kladný bodík. To moc nedává smysl. Takhle to teda asi chápat nemáme.
• Biblický slovník (Adolf Novotný) se vyjadřuje takto: „…Ježíš dává půstu docela jiný smysl; půst je nikoli záslužný skutek, jímž by se měl člověk chlubit, nýbrž znamením a obrazem návratu k Bohu, pokání, jež se odehrává v skrytosti. A jako návrat k Bohu je záležitostí čistě osobní mezi ním a člověkem, tak i půst jako výraz tohoto návratu není určen pro veřejnost. A poněvadž návrat k Bohu je v podstatě něco radostného, nesmí půst nabýt rázu smutečního obřadu jako při pohřbu...“
• Psychiatr Radkin Honzák mluví svým kouzelným způsobem o psychosomatice – čili o provázanosti těla a duše. Něco jako hardware a software člověka. O tom, jak bláhové je dělat čáru mezi tělesným a duševním. Cokoli, co prožíváme funguje díky chemickým nádobkám v nervové soustavě, které pouštějí do emočního systému patřičné chemikálie.
• Tělo ovlivňuje duši. Když mě bolí zuby, jsem otrávený a protivný. Po procházce se psem v lese mám asi tu nejlepší náladu, co jsem u sebe kdy pozoroval. Jestli se vám zdám někdy jako mrzout, tak mě zkuste potkat po procházce, to je o moc lepší.
• A duše ovlivňuje tělo. Když je dítěti na táboře teskno po rodičích, tak ho rozbolí bříško. Při dobré náladě se trochu otupuje práh bolesti a člověk až tak necítí zranění ve sportu atp.
• Přijde mi to jako šikovný úhel pohledu na vlastní tělo a duši. Že mám občas fakt blbou náladu, nepomáhá čtení, sledování seriálů atp. ale pomůže mi, když si zajdu se psem do lesa, nebo naštípám dříví, umyju podlahu – prostě nějaká tělesná aktivita. V tomto smyslu může duši pomoci tělesná aktivita – půst.
• Církevní otec Athanasius (Atanáš) ze 4.století píše o půstu ambiciózní slova: „Půst uzdravuje nemoci, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a posléze člověka vede před Boží trůn… Velkou silou je půst a vede k velkým úspěchům!“
• V půstu jde taky o vyjádření toho, že své modlitby myslím opravdu vážně. Když já se modlím, mluvím k Bohu, a půst je jedním z projevů této mé komunikace. Ne-slovní, nonverbální.
• Ve Skutcích apoštolských (13,1-3) je zmínka, že raná církev praktikovala půst k duchovnímu soustředění při důležitém rozhodování. A že při takovém modlitebním soustředění, podepřeném postem, docházelo ke zjevení Boží vůle.
• Hlad těla víme, jak zahnat… dost jednoduše. Na to je naše současná gastrokultura připravená až moc dobře, aby nás nasytila.
• Hlad duše, to duševní kručení se dá zase nasytit „pátráním po smyslu, rozumu, principu… po slovu, po Ježíši.“
• Já mám za to, že když se věřící člověk postí, tak je to snaha o větší vnímavost, o větší pozornost k životu. Na biblických hodinách si vykládáme Kazatele. A v sedmé kapitole více způsoby akcentuje právě tohle, tu pozornost k životu, k přítomnosti – že to je opravdu moudré, bohulibé. O půstu se sice nezmiňuje, ale myslím, že se to dá takhle vidět.
• V té pozornosti pro prožívanou skutečnosti, pro uvědomění si toho, že žiju a že to je Boží dar, že jsem, v tom mi někdy brání jídlo, někdy i pití, často prokrastinace, netflix, youtube…
• A když se toho vzdám, tak to zpočátku není příjemné. Protože musím vymyslet co budu dělat místo toho. To tak prostě chodí. Vlastně to prvních pár dní je nepříjemné, a to je v pořádku. Je to součást procesu.
• Tradičně se postilo od masa. Tělo už po několika dnech bez masa funguje trochu lépe. Když si deaktivuju facebook, budu mít víc času a dožene mě to k promyšlení, jak s tím časem lépe naložit. S alkoholem je to podobně, a ještě mi zbyde víc peněz.
• Dobře, že tady půst je. Že je tu taková biblická, křesťanská tradice, která nás dovede nějak smysluplně zastavit pro to, aby nás mohla poslat možná s větší rychlostí dál do života.
• Farář dneska nezakazuje. Farář srdečně doporučuje jednu biblicky zakotvenou tradici, techniku k otevření sebe sama pro život a pro Boha.
• Jestli do toho půjdete, tak promyslete, co je zrovna pro vás to, co od čeho je dobré dát si půst. Čeho zrovna vy máte kolem sebe tolik, že se v tom nemůžete pohnout dál.
• Ať už se pustíte do čehokoli z toho, tak vám přeju zahnání toho kručení duše. Amen.

[1] Ex 34,28; Dt 9,9

[2] Dn 9,3; 10,2n.12

[3] 2 Sam 12,16.22