Jonáš

Vážené shromáždění, přijel jsem právě z víkendovky pro děti, kde jsme měli jako hlavní téma příběh proroka Jonáše. A bylo to tak super, že jsem tenhle materiál musel vzít i dnes pro vás.

Kniha „Jonáš“ je právem jedna z nejoblíbenějších v Bibli. Jednak je krátká, má příběh, dobře se čte, je vtipná a je tam velryba která předvádí nevídané kousky se svými vnitřnostmi. Jonáš je v podstatě parodie na proroka, na to, jak má vypadat pořádný prorok. Všechno je tam naopak.

Je to židovský vtípek. Vtip, humor, vymyšlený žertovný příběh jako nositel svatého, zbožného sdělení v kánonu svatého Písma židů i křesťanů. Já jsem moc rád, že i takovýhle materiál v Bibli máme, poněvadž je mi tenhle žánr velmi blízký.

Je to sranda, než se dostaneme do posledních vět knihy. Tam, jak to u dobrého vtipu bývá, přijde to poselství.

Jonáš na začátku dostane úkol od Boha. Přesně tak, jako i další proroci. Je tam ta typická fráze „stalo se k Jonášovi slovo Hospodinovo.“

A co náš milý Jonáš? Vstal, zabalil si prorockou výbavičku, pracovní oblečení, dobré boty, Bibli, kravatu ne? Jonáš v podstatě běžel na první spoj a zdrhnul úplně na opačnou stranu. Tak jak to bývá občas ve filmech, že si někdo jakoby skočí na záchod a za pár vteřin slyšíte, jak zběsile kvílí kola odjíždějícího auta někde venku.

Někdy se dává Jonáš do kontrastu s Mojžíšem. Ten Bohu vzdoruje zase tak, že neustupuje, že se tvrdohlavě zastává svého lidu.

Tito dva hrdinové starého zákona říkají stejnou větu, ale myslí si o ní každý úplně opačné věci. Říkají: „Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný…“

Mojžíš to řekl mnohem dřív. A to tak, jako by Bohu připomínal, že je přeci milosrdný, odpouštějící, shovívavý (jak jsme to měli v názvu minulé neděle – reminiscere, rozpomeň se na své milosrdenství). Říká to, aby se Bůh slitoval, smiloval nad lidem, který mu tak pije krev.

Jonáš to říká v podstatě jako ironickou naštvanou poznámku… „Hmm, já jsem věděl, že ty se stejně smiluješ, že jim ty zločiny stejně odpustíš…“

Od začátku příběhu Jonáš pořád někam sestupuje. Od té doby, co se otočil zády k Bohu to s ním jde z kopce. Nejdřív sestoupil do přístavu, pak sestoupil na loď, pak sestoupil do podpalubí a později sestoupil ještě hlouběji. Do břicha velryby, a dokonce do podsvětí, ke kořenům horstev. Prostě to s ním neustále klesá.

A zajímavé je, že on se celou tu dobu toho svého sestupu vůbec nemodlí, ani jednou! Modlí se pohanští námořníci na lodi, Jonáš ne. Když se loď začne zmítat vichřicí, tak Jonáš nic, a námořníci v prosbách na kolenou.

Když je vážná situace, Jonáš nevylévá vodu, nemodlí se, on v té vichřici sestoupí do podpalubí, že si trochu schrupne. Napadlo ho, že by si mohl dát šlofíka, když není nic na práci jako třeba zachraňovat loď před ztroskotáním.

A Jonáš se chystá uplout po moři před tím, kdo stvořil moře… jako by se Harry Potter snažil utéct před K.Rowlingovou po stránkách té knihy, co napsala.

Nakonec ho probudí lodníci, los ukáže, že on je ten problém. A Jonáš co? Přizná, že má problémy s Bohem? Modlí se? Ne. Řekne: „Co už no, vhoďte mě do moře.“

Bůh v celém tom příběhu vystupuje jako trpělivý tatínek, který pomalu jde za tím utíkajícím dítětem. Nepustí ho z očí, jde stále za ním i když před ním zdrhá. A až když Jonáše spolkne velryba, tak se začne modlit.

Je doslova na dně. Z velryby už to o moc níž nejde, tak se teda v nouzi začne modlit. Ale jak ta modlitba vypadá? No naštvaně a vyčítavě.

2,4 – „vhodil jsi mě do hlubin…“ jak jako? Kdo koho na čí žádost hodil do hlubin? „A já jsem si řekl, jsem zapuzen, nechceš už mě vidět…“ kdo od koho utekl? Kdo se ke komu otočil zády a vyběhnul opačným směrem? Jonáš je úplně mimo, pomatený, nesnese kontakt s realitou a ze všeho viní okolí.

Nicméně pozor, v jednu chvíli, a spíš mimochodem, opravdu trefně pojmenuje to, v čem je jeho problém.

On v té modlitbě řekne (2,9 parafráze), že ti, kteří se drží své falešné představy o Bohu, se sami připravují o jeho přízeň. Drží se přeludů a připravují se o milosrdenství – oni sami. Přátelé, tohle je mimořádně přesná diagnóza, vyslovená samotným pacientem. Škoda, že tu myšlenku brzo opustil a spadnul zase do toho, jak uvažoval předtím.

Téma falešných představ o Bohu je dobré a stále aktuální téma. V největší poctivosti je jakákoli naše představa o Bohu aspoň trochu mimo, na tom trvám. Kdo poznal Boha na 100 %, ten může začít znovu.

Já mám za to, že celý náš život – pokud v něm Boha hledáme – je proces odtesávání model, falešných představ o něm. A že to nikdy nekončí.

Nicméně bychom se spolu s biblickými svědky i my sami jako Boží lid asi shodli na tom, že to, co Boha obklopuje je podobné jevům jako – oslňující úžas, neodolatelná láska, dech beroucí krása, dotek odpuštění, prožitek podpory a přátelství…

Zpátky k příběhu: Pohanští námořníci, pohani v Ninive, i jejich král – všichni jsou blíž tomu vidět v Bohu slitování než Jonáš. Protože se držel své představy hněvivého Boha.

Všimněme si toho komického paradoxu, jak se Jonáš snaží před Bohem zdrhat a v nouzi největší vyčítá Bohu, že ho zavrhl a že ho nechal hodit do moře…

Teď už jde naštvaně do Ninive. Skutečně dorazí a tak jak má vztek, tak rovnou hlásí, že je se všemi konec, město bude zničeno a vy taky. Totálně vynechal to Boží laskavé varování, že způsob, kterým v Ninive žijí může přivodit problémy. Ne, Jonáš lidem ve městě prostě oznámí, že do 40 dnů všichni shoří – smiřte se s tím.

A tohle Jonášovo kázání (dost nevyvážené) bylo nejúspěšnější misijní akcí na světě! Jonáš kázal jeden den. V příběhu se uvádí, že jen projít to obrovské město trvá 3 dny!

Nevíme, co se stalo, ale občané Ninive se přesto pokusili něco s tím udělat – byli blíž té představě, že Bůh je milosrdný – a pokusili se nějak změnit. A Bůh na to přistoupil, to je taky zajímavé.

No a co na to náš milý prorok? Jonáš běsnil. Byl rozzuřený tím, jaký úspěch mělo jeho kázání. Šel se posadit opodál, a koukal na to město s nadějí, že budou z nebe padat ty bomby – a nic. Tak řve na Boha (4,2-3): „Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem! Nyní Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel…“

A zatímco se díval na Ninive a těšil se na ty bomby, tak u jeho pozorovatelny vyrostla rostlina, která mu dávala stín. No a co se nestalo? „Bůh připravil červa“… to se dalo udělat jinak, míň legračně.

A teď poprvé Jonáš něčeho lituje. „…Vítr a slunce bilo na Jonášovu hlavu… Přál si zemřít.“ Je mu líto, že už nemá stín. Možná je mu ukradená i ta rostlina, ale tohle je tak hrozné, že si zase přeje umřít. Jonáš poměrně často hlásí, že už to dál nejde a že chce umřít.

A příběh končí otázkou. Kniha Jonáš končí tím, že se Bůh Jonáše ptá, jestli by se nad někým třeba neslitoval?

Hospodin, stvořitel, Bůh mocný, vševědoucí atp. tady prosí člověka, aby se slitoval. „A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Jonáš má obdobu v jedné novozákonní postavě. V postavě staršího bratra v podobenství o marnotratném synu. Protože ten má taky svoji představu o Bohu, ví přesně jak se má správně Bůh zachovat. A v jeho představě není slitování, ani odpuštění, jedině odplata.

Ten otec vyjde znovu z domu, tentokrát ne naproti tomu mladšímu ale naproti tomu staršímu, podobně jako Bůh jde za tím Jonášem. Starší syn si venku vězí v těch svých barikádách spravedlnosti, jak to má přeci probíhat a zatvrdil své srdce. A když se potkají, tak on v podstatě Bohu vyčítá, jak má smutný život.

Co na to ten otec? Synu, co to povídáš, jak nedal jsem ti ani tele na grilovačku, všechno je tady přece pro tebe k užívání. Jen tys to tak nevnímal.

Starší bratr byl uvězněn v představě, která mu zabránila skutečně vnímat realitu. Měl svoji představu, jak to má všechno být, jaký Bůh je atp. A v tom je zakletý.

Existuje taková duchovní nemoc, která čas od času na člověka vleze. A je to „svatá zuřivost.“ Vášnivá touha po tom, aby někdo trpěl, aby nebylo úniku z trestu. A k tomu patřící vztek na všechny, kteří mluví o nějakém odpuštění, slitování, prominutí… jestli k něčemu sedí to slovo antikrist, tak je to postoj „svaté zuřivosti.“

Kdo třeba ještě planul „svatou“ zuřivostí byl Pavel. Než se tajemně potkal s Ježíšem tak byl členem elitního komanda, které pronásledovalo křesťany. Potrestat ty sektáře, pochytat a do vězení. Musel padnout na hlavu, aby přestal dělat jak praštěnej. Samozřejmě, že příkladů najdeme hodně. Církevní dějiny jsou toho plné.

Kniha Jonáš to líčí vtipně jako příběh pěkně vykutáleného „proroka“ a asi všichni cítíme naléhavost a závažnost toho, o čem je řeč.

Sestry a bratři, ať ten příběh není o nás. Klidně ať je náš životní příběh humorný, se zajímavými zvraty, ale ať není o „svaté“ zuřivosti.

A když poznáme, že na nás tahle nemoc leze, můžeme sáhnout do Bible jako do duchovní lékárničky a připomenout si třeba (Mt 7,3): „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Nebo (1.Pt 4, 8): „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ Či (J8,7) „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“

Boží otázka na konci knihy Jonáš je i otázka na nás. Věc je v tom, jakou jsme odpovědí.