Moudrost knihy Kazatel

1.Čtení: Kazatel 1,1-9
2.Čtení: Kazatel 9,7-10

• Vážené shromáždění, na biblických hodinách se zabýváme knihou Kazatel. A myslím, že mluvím snad za všechny docházející, že nás ta kniha překvapila a překvapuje stále. Že je to na Bibli velice originální materiál.
• Má 12 kapitol, my ji brzy dojedeme do konce, a dnes bych rád abychom se společně nechali oslovit její moudrostí. Dal jsem si ambiciózní úkol vytáhnout z té knihy všechny důležité body :-)
• Nedá mi to a zmíním pár vstupních informací. Jde o krátkou starozákonní knihu, patří mezi tzv „5 svátečních svitků.“ Což znamená, že náleží konkrétnímu svátku, a to svátku stánků, kdy se připomíná exodus, útěk Izraele z egyptského otroctví. Takže praktikující židé jsou s touto knihou přinejmenším jednou za rok v kontaktu. To je hodně speciální postavení. Takhle my žádnou knihu v celku nečteme.
• Nabízí se otázka „proč zrovna Kazatel?“, když vůbec nemluví o útěku z Egypta? Ani o trampotách Izraelců na poušti, o příchutích many, nebo o selhání navigačního systému když vyjdete mimo Egypt...
• V jistém smyslu, je ta kniha taky o opouštění otroctví. Ne doslova, ale je o opouštění toho stavu, kdy je člověk čímsi spoután. Na prvním místě, když jsme my lidé spoutáni svou hlavou. Když aplikujeme na svět kolem měřítka a nároky, které jsou absurdní. To je Kazatelovo oblíbené slovo, že je něco „absurdní.“
• Proč ten název? Jednoduše, autor si tak říká. Odborníci mají za to, že byl nejspíš šlechtic, filosof a učitel moudrosti. A že ten jeho spis je možná materiál, který používal při svých lekcích. Že to jsou provokativní teze, které uložil studentům k diskuzi. V tomto smyslu se i celá naše skupinka z biblických hodin zařazuje mezi Kazatelovy žáky napříč časem a prostorem.
• Na začátku se představí jako legendární postava Izraele, král Šalamoun, který byl přeci nejmoudřejší ze všech lidí jak se všeobecně ví. Což je takový vtípek.
• Kazatel to schválně takhle přežene a vzápětí píše výroky, které vůbec moudře nezní. Celou tou knihou nás, podobně jako u Járy Cimrmana, provází pečlivě promyšlený prvek očekávání a zklamání
• Člověk se při čtení neubrání dojmu, že si z něj autor dělá srandu, že čtenáře všelijak škádlí a zlobí. Tenhle pocit byl tak silný, že jak židovští, tak křesťanští mudrci vážně přemýšleli, jestli tak provokativní text vůbec nechat v Bibli. Jestli to není omyl počítat mezi svatá písma taky toho heretika Kazatele… posuďte sami.
• Z jeho výroků pronikly i do nekostelového prostředí hlášky jako: „marnost nad marnost“, „pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“, „nic nového pod sluncem“
• Zajímavé je, že Kazatel se vyjadřuje o Bohu s nápadnou stručností a skromností. Bůh je pro něj na prvním místě úctyhodný přesah, Pán světa, jehož dílo obdivuje. A s výroky o něm v posvátné úctě šetří.
• Podobně šetří s výroky o tom, co bude po smrti. Zato se s chutí naváží do rádoby „moudrostí“, podle kterých lidé žijí. Považuje za nutné zatřást tou konstrukcí, na které někdo staví život – schválně jestli to vydrží.
• Celou knihou pátrá po smyslu života, po životní moudrosti. Zkoumá, na čem se dá stavět. Spousta z těch pokusů nevyjde. Při prvním čtení to vypadá na nejdepresivnější knihu Bible. Představím vám 4 lekce.
• LEKCE 1: „Memento mori“, „pamatuj na smrt.“ Kazatel přemýšlí, jestli má vůbec cenu se v životě o něco snažit, když končí smrtí…
• Přátelé, jakou hlubší otázku si lze položit? Kam hlouběji se prokopat chceme-li začít z gruntu… kdo z nás se tak někdy neptal?
• Má tedy vůbec něco smysl? Proč si dělat vrásky s nějakým pácháním dobra? On pozoruje život a rozčiluje se nad tím, že dobrák zemře stejně jako lump (2,15) „I řekl jsem si, jaký je osud blázna, takový potká mě. Proč jsem se tedy stal nadmíru moudrým? A pověděl jsem si, že také to je absurdita.“
• Přemýšlí na pozadí toho zvláštního paradoxu, který každý z nás dříve či později prožil – že žijeme s vědomím, že zemřeme. S naprasklým úsměvem se někdy říká, že to jediné, s čím se dá v životě na 100 % počítat, je smrt.
• Kazatel jako by se toho nezalekl, ale vzal to vážně. Začíná právě od té neoddiskutovatelné jistoty, že přijde smrt. A vůbec to nezjemní, nezahladí. V té surové podobě přemýšlí, jak „tváří v tvář“ absurditě konce, žít tak, aby to mělo smysl? „Na truc“ smrti!
• Pozor, i on počítá s tím, že Pán Bůh má přeci jen všechno ve své moci a že na člověka přeci jen jaksi tajemně pamatuje, ale šetří s tím (12,7). Možná bychom si o tom rádi přečetli víc „jak to je“, ale právě tady Kazatel skončí. Je to věc víry a naděje ale především tajemství, nechte to na Pánu Bohu.
• Ohledně posmrtného údělu člověka je Kazatel absolutně skeptický v tom, že bychom to mohli nějak popsat. Tady asi vzniká časté nedorozumění, že pro Kazatele smrtí všechno končí. Nekončí. On jenom odmítá snahu nějak vyšpekulovat, jak to na onom světě dopadne.
• Případně kdo se dostane do nebe a kdo ne… a co je teda třeba dělat pro odměnu v podobě věčného života atp. (8,17) „viděl jsem všechno dílo Boží, že zajisté nemůže člověk pochopit dílo, jež je pod sluncem konáno. Kvůli tomu se člověk snaží, aby hledal, přesto nepochopí…“
• Jsem rád, že je kniha Kazatel v Bibli, protože se spouští i do těch nepříjemných otázek a těch nejnepohodlnějších témat, která chtě nechtě někdy přicházejí.
• Právě v tomhle může být pomocníkem, průvodcem pro každého z nás v momentě, kdy budeme s náladou dole, na dně. Kdy přestaneme nacházet smysl. Protože právě ze dna Kazatel vystupuje. To je otroctví, ze kterého vyvádí, tak jako Mojžíš vyváděl Izraelce z Egypta.
• Kazatelova myšlenková stezka je takové biblické antidepresivum pro duši. A jeho síla je v tom, že neslibuje nic navíc než syrový základ, že čtenáře vůbec nešetří.
• LEKCE 2: „SVĚT NENÍ FAIR A NEBUDE…“ Na světě to nefunguje podle logické spravedlivé odplaty. Není to tak, že by se dobrákovi vždy dařilo, a lotrovi nikoliv. Ani to není naopak, že by se všem kladným hrdinům nedařilo a všem záporákům jo. To je tak samozřejmé až je zvláštní si to opakovat. Kazatel spíš varuje, že takový nárok klást na život, nutně vede k tomu, že to nebude odpovídat.
• Důkaz, že tohle přesvědčení je mezi námi stále aktivní, je poměrně častá reakce, se kterou na mě někdo vybafne: „zemřel můj dobrý přítel. Pane faráři to byl tak moudrý, hodný člověk… Bůh určitě není, protože podívejte se, kolik hajzlů je pořád na živu a jak škodí lidem.“ Co by si tak ten člověk představoval že se má stát?
• Jako by se Bůh zařekl, že bude udržovat při životě lidi, kterým říkáme „dobří“, a zabíjet ty, kterým říkáme „zlí.“ Takové primitivní schéma neodpovídá skutečnosti, neodpovídá pravdě. Bylo by hodně naivní něco takového hlásat lidem. Kazatel se ovšem domnívá, že to leckdo hlásá.
• LEKCE 3: CARPE DIEM: „užívej dne.“ Asi tohle heslo znáte spíš jako symbol pro nezodpovědné jednání. Má dvě polohy. Temná strana „carpe diem“ je bezprostřední bezohledné užívání si současnosti bez domýšlení následků (je mi zima, zapálím faru). Světlá strana „carpe diem“ naopak přemýšlí, jaké možnosti nám poskytuje právě probíhající přítomnost.
• Je nějaký vyhrazený čas pro to něco udělat, čas pro věci které toužíme uskutečnit, rozhovory a návštěvy které chceme udělat, projekty které chceme zrealizovat… (3 kapitola) „všechno má svou určenou chvíli, a je čas pro veškeré dění pod nebem: je čas rodit i čas umírat… čas plakat i čas smát se… čas hledat i čas ztrácet...“ Dá se to hodně zjednodušit na: uč se rozpoznávat, kdy je pravý čas na… nesázej na neexistující budoucnost.
• Kazatel se dost často vyjadřuje skepticky k sázení na budoucnost. Kritizuje věštecké praktiky, jak zjistit co bude, co přijde, na co se přichystat (11,4) „Kdo neustále pozoruje vítr, nebude sít, a kdo pořád hledí na mraky, nebude sklízet.“
• Soustředění na přítomnost je pro Kazatele něco jako klíč ke smysluplnému žití.
• Všimněme si, že náš život se často potácí mezi tím, co se stalo… a mezi vypočítáváním toho, co přijde. Není v tom moc místa pro jediné skutečné TEĎ. Myšlenkami většinou přebýváme buď v tom, co už neexistuje, nebo v tom, co ještě neexistuje. V obou případech v něčem, co fakticky není.
• Minulost Kazateli nevadí tak moc jako budoucnost, a to konkrétně pokud se budoucnosti někdo bojí anebo naletěl nějakým chytrákům, kteří s budoucností obchodují. Za drobný obnos vám řeknu, co se stane. Kazatel suše poznamená – absurdní!
• 4 LEKCE: VYHLEDÁVEJ RADOST. 8,15: „Chválil jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího, než aby jedl, aby pil a aby se radoval; a to jej provází při snažení ve dnech jeho života, které mu Bůh dává pod sluncem… (11,7-8) Ano, sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. A jestliže člověk žije mnoho let, ať se raduje ze všech a ať také pamatuje na dny temnoty, neboť jich bude mnoho“ Psychiatr Radkin Honzák podobně říká „každý den podojte krávu radosti.“
• Vypadá to, že v jakékoliv chvíli máme na výběr. Troufnu si to interpretovat tak, jako že máme dvě role k dispozici. Roli oběti a roli tvůrce.
• OBĚŤ: té se věci dějí. Oběť pasivně trpí, a za to, co se děje může někdo jiný. Oběť láteří na nespravedlivý svět a plýtvá tím životní energii kterou má.
• TVŮRCE: je radikálně jiná poloha, kdy v situaci převezmu odpovědnost, byť je něco nespravedlivé a tvořím z ní něco jiného. Rozvíjím tak trochu „na truc“ překážkám cosi nového, přetvářím závažnost té, které situace na něco, co začne dávat smysl.
• Pokud život nemá smysl, tak mu ho dej. Jo, je to absurdní a nic nedává smysl – to už je světa běh. Ty mu ten smysl dej! To je nejkratší forma Kazatelova poselství, kterou tu vidím. Pokud smysl postrádáš, znamená to, že jsi moc pasivní, moc oběť; buď tvůrce, Bůh tě učinil jako svůj obraz, jako obraz tvůrce, převezmi odpovědnost, vstup do toho co se děje, konej.
• Absurditu vyruší, když ji někdo naplní smyslem. Tak jako Ježíš Kristus tou absurdní smrtí na kříži, obrátil smrt z nesmyslné slepé uličky v přechodnou stanici. Amen.