O hříchu

1.čtení: Lukáš 15,11-32
2.čtení: Římanům 6,12-13

• Vážené shromáždění, dnes se budeme točit kolem slova HŘÍCH, tak jak ho používá církevština, ta speciální hantýrka, kterou používáme po kostelích a farách.
• Ono se totiž neobjevuje jenom v kázáních ale daleko častěji v reklamách a článcích o jídle. A zvlášť o sladkostech. „Hřešit je sladké; občasné sladké hřešení; 10+ sladké hřešení obrázky na pinterestu…“ Až to teda vypadá, že když si dáte zmrzlinu tak to je ten hřích! Sladké pokušení…
• Nějak mě to zaujalo a podíval jsem se na sladkost v Bibli… (Sd 14, 14): No, superhrdina Samson zabije lva a po čase v té mršině najde sladký med a řekne „ze žrouta vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost.“
• Žalmy 119, 103: „Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa.“ Tak tady je Boží slovo jako lákavá sladkost!
• Ježíš o sladkosti nemluví vůbec. Pak třeba Zjevení Janovo 10, 10: „Vzal jsem tu knihu z ruky anděla a snědl ji; v mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku.“ Bacha na věci, které vypadají na první pohled sladké, protože můžou pěkně zhořknout…
• Takže, pokud nemáte nějakou extra silnou cukrovku, tak vám Bible vůbec nebrání vzít si něco sladkýho. Takhle je to prostě jen další slovíčko církevštiny, který je úplně vykloubený z původního smyslu.
• V Bibli se pro hřích používá (hebrejsky: hátá [ חטּאת ] a řecky: [ αμαρτια ]) a znamená to něco jako „odchylka, zcestí.“ V pozadí tohoto pojmu je představa poutníkova sejití z cesty, minutí cíle při střelbě z luku a podobně.
• Hřích jako sejití z cesty, která je pro člověka. Je pro něj dobrá, vede fakt k cíli a člověk k této cestě nějak patří. Má svobodu, může sejít. Může se minout, jít jinudy jenže mu to ve finále škodí.
• Profesor Milan Balabán napsal svým půvabným jazykem: Přirozené je nehřešit, hřešit je nepřiměřené a hloupé, nejen zlé. Biblická i mimobiblická tradice nepředpokládá nutnost hříchu. Ježíš žil bez hříchu, ne proto, že byl Bůh, nýbrž proto, že byl skutečný člověk navoněný květy a stromy z Edenu.
• Z kategorie PŘEDSUDKY & STEREOTYPY je hřích jako trestný čin, za který bůh člověka posílá do vězení, do pekla. Když jich je jenom pár, tak se to dá nějak odpracovat. Když je jich hodně, tak si pro vás jako pro Dorotu Máchalovou v pohádce přijde čert a odnese vás do pekla.
• Jasná věc, „co si kdo nadrobil to si taky sní.“ Akorát pozor, to není křesťanské uvažování, to je „oko za oko, zub za zub.“ Je to blíž východnímu systému karmy, než křesťanství.
• Pokud jste čistí, dojdete spásy, pokud máte nějaký hřích tak jste od něj špinaví a vrátí se vám to. Na spásu nepotřebujete boha, jen účtenky za dobré skutky. Vy sami máte v rukou svou spásu či zatracení. Oko za oko. Tak tohle do křesťanství tak úplně nepatří.
• Kalvinismus v nejtvrdších formách přinesl něco, co se neváhám nazvat HŘÍCH JAKO MODLA. Různí lidé, kteří žili v těch nejpichlavějších formách kalvinismu celkem shodně vypovídají o tom, že hlavní téma tohoto prostředí je „hřích, lidská špatnost, Boží velmi přísný soud a neustálé omílání našich vin.“
• Vyznání vin je prospěšná a důležitá věc, proti tomu nic. Já jsem se na to vyznání vin každou neděli skoro až těším, že mě tak správně zastaví, uklidní abych si to promyslel.
• Ale jako ze všeho, tak i z vyznání vin se dá udělat zničující mechanismus. Prvek bohoslužby pracující na zničení našeho sebevědomí, zlomení člověka.
• Když jsem se po několika sborech ptal na minulé faráře, které zažili, tak o leckterých říkají „on kázal pořád o pekle, o posledním soudu a o tom, jak to budeme mít na pravdě boží těžké, protože jsme, tak moc hříšní. My našimi hříchy přibíjíme Krista na kříž.“
• To je strašná vizitka. A opět pozor, něco na tom je. Ježíš Kristus opravdu zemřel za naše hříchy. To ano, tuhle ostrou informaci nelze nějak obrousit.
• A druhá část té zprávy (když to řekneme radostně) – je že, Ježíš Kristus opravdu zemřel za naše hříchy. On je vzal s sebou, ukřižoval, on je vzal s sebou do smrti a nechal je tam zemřít.
• Toto je ten platný pohled, který nám chce evangelium nabídnout. Že všechna ta minutí cíle, všechny ty přešlapy, úlety, hříchy… že to zemřelo. Neoživujte, co Ježíš (pán nad životem a smrtí) nechal umřít.
• Proto je evangelium – smutná zpráva o zklamaném bohu a depresivních věřících: NE! Ona je to radostná zpráva. Proto je ta informace o konci všeho špatného za co se stydíme až k depresi fakt důvodem k radosti.
• Někdy tuhle radostnou zprávu dáváme v kostele najevo tím nejvážnějším smutným výrazem s koutky úst až na zem, co to jen jde. Mě od mala hrozně bavilo koukat na lidi v kostele. Bavilo mě pozorovat jaké obličeje dělají, když se zpívají písně. Jak to komicky neodpovídalo tomu sdělení. Zpívali třeba „haleluja“ tak zkroušeným výrazem, že jsem se musel furt uculovat.
• Snad nejkrásnější svatý text o hříchu je Podobenství o marnotratném synu (Lk 15, 11-32). Syn se rozhodne vykašlat na své rodné, domácké živobytí. Od otce si vezme, co chce a vystřelí někam pryč. Zdroje, které si odnesl se rychle ztratí.
• Je v nouzi, sám si nedovede poradit, nabalují se na něj nepříjemnosti, jak to jen jde. Kdesi v nouzi největší, když už fakt neví, čím žít, čím se nasytit tak ho napadne, že by se vrátil.
• A on má před očima ten svůj hřích, ty svoje chyby. Jde za otcem, a Lukáš v tom evangeliu přímo popisuje, jak si sumíruje tu omluvu – nejsem hoden se nazývat tvým synem, přijmi mě jako otroka… A co otec?
• Otec mu vyjde vstříc, rozběhne se, obejme ho a nenechá ho ani doříct tu zpověď a bere ho zpátky! On ty hříchy, které by – oko za oko – mohl připomenout a syna pěkně podusit, on těm hříchům nedá prostor – pro něj jsou mrtvé.
• Hřích je něco, co člověku škodí. Bůh to už pohřbil. Bůh v sobě usmrtil tu mnohost hříchů, křivd, všeho toho, co by mu mohlo na nás vadit.
• Vrátím se k jedné věci, kterou jsem říkal, že ČLOVĚK NEMÁ V RUCE SVOU SPÁSU. Ten marnotratný syn, se někdy musel otočit k Bohu. Při všem trvání na Boží síle v nás, která tohle působí je nutné se toho chytit.
• Mám na to takové vlastní podobenství s lyžařským vlekem. Když chcete vyjet nahoru, tak tam vede vlek. Jede sám, veze každého, kdo má zájem. Vy jako lyžař nějak nepůsobíte to, že se vlek hýbe. Vy se ho můžete chytit, držet a on vás vyveze. Ale musíte se ho chytit – všechno ostatní udělá on sám.
• Ano, mám svobodu k tomu abych na Boha kašlal, můžu zůstat dole pod vlekem a trucovat.
• Příběh z počátku Bible o Adamovi a Evě, jak byli v zahradě Eden. Ten příběh vypovídá cosi velice pravdivého o naší svobodě. O tom, že Bůh chce, aby se pro něj člověk mohl sám rozhodnout. Pouze tak je možná ta láska a pěkný vztah. Chraň Bůh, aby to bylo z donucení nebo ze strachu! To je špatná motivace!
• V téhle otázce se moudří lidé snaží nějak přijít na to, jak to bude. Origenes (3 století) kdysi dávno pradávno zapsal myšlenku, že nakonec bude ta Boží dobrota, ta skvělost a lákavost Božího života pro nás lidi tak silná, že nikdo nezvládne vzdorovat.
• Asi bychom si to všichni přáli, nicméně nechme tu svobodnou vůli. Je to hezké přání ale Bůh by tady byl při tom všem krásném, vlastně nakonec, tak nějak ten, kdo člověka znesvobodňuje.
• S.Lewis se své úchvatné knize „Velký rozvod nebe a pekla“, kde vyjadřuje své uvažování o „onom světě“ píše: „Kdo chce, dostane se. Každý, nemusíš mít obavy. Nakonec budou jen dva druhy lidí. Ti, kteří Bohu řeknou „buď vůle tvá“, a ti, kterým řekne Bůh „buď vůle tvá.“
• Zakončím slovy apoštola Pavla, která napsal v dopisu do Říma 6, 12-13: „Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.“ Amen