-
Milé shromáždění, dnes zakončíme sérii kázání na Desatero. Když to dnes uzavíráme, tak projdu ty vstupní informace, které jsem říkal na začátku.
-
Desatero provází několik nedorozumění. Nejde o přikázání: až na páté tam nejsou rozkazovací způsoby. Hebrejština používá víceméně oznamovací způsob, něco jako popis – neříkáš křivá svědectví, necizoložíš, nekradeš etc.
-
A nejde ani o takovou tu pasivně agresivní větu jako: „Chovat se slušně mladej!!!“
-
Desatero není 10 požadavků. Nejde o to, že by z nebe spadla nařízení pro lidstvo. Desatero popisuje, jak vypadá život člověka, která je nějak osloven a proměňován Bohem. Takhle je třeba to chápat.
-
A takový člověk se pozná třeba právě podle toho, že nemá úplně blízko k pomlouvání. Když se dozví zajímavý pikantní drb, tak ho v sobě spíš utopí, než aby jím nakazil další lidi. Nemá blízko ke krádežím, je mu cizí neuctivé jednání vůči rodičům atd.
-
V jistém smyslu funguje Desatero jako diagnostika. Znáte to ne? Taková ta šikovná věcička, co se strčí do auta, načte informace z řídící jednotky a poví vám, co kde nefunguje. Jenže to ve většině případů neumí opravit. Jen ukáže, kde je problém.
-
Podobně o Desateru a o Mojžíšově zákonu uvažuje Ježíš a apoštol Pavel. Že je to takový dobrý diagnostik. Když v životě pořád chodíte kolem něčeho, hledáte, kde je problém, proč se vám to a to nedaří – tak je určitě fajn pozvat si dobrého diagnostika – Desatero. A to by bylo, abychom na něco nepřišli :)
-
Pak je rozdíl v tom, jak které křesťanské tradice ten jeden stejný text Desatera dělí a číslují. Jinak to mají katolíci a luteráni, jinak my a pravoslavní, a ještě jinak domovská židovská tradice. Já jedu podle židovského počítání.
-
Dosavadní články Desatera byly spíš skutkové podstaty. Jako, že se zmiňovaly o tom, že se nekrade, že se pěstuje úcta k předchozím generacím, že je fajn si aspoň jednou v týdnu dát odpočinek od té klasické činnosti a zabývat se taky jinými a možná více vztahovými a duchovními věcmi…
-
Desáté přikázání je jiné. Týká se myšlení. Už to, jak přemýšlíme o něčem, o někom, to je důležité. To je směr, kterým se toto přikázání ubírá. Bere vážně to, že naše myšlenky, jsou počátkem našim činů.
-
A dnešní téma je DYCHTĚNÍ. Dychtit jako „sžíravě chtít, co nemám.“ Nebo něco, co má můj kamarád, soused-sousedka. A já po tom teda hodně toužím. Dokud to nebudu mít, tak si budu připadat tak nějak ochuzený, méněcenný, znevýhodněný, nekompletní. A až to budu mít, tak se změní jen to, po čem budu zase takhle sžíravě toužit.
-
Tak se pokusím svést partnera-partnerku, trochu si od něj nakrást, pomluvit ho, aby měl horší pověst, uvedu do chodu veškerý arsenál nástrojů, které mám a budu lhát, vymýšlet si, uplácet, všelijak se kroutit abych bližního o něco připravil atp.
-
Kde se to bere? Mám za to, že to bude někde v otázce vděčnosti a sebehodnoty. A že něco z toho je pochroumané.
-
Taková osobnost pak často spadá do toho, že neustále srovnává, soupeří. Porovnává se s někým jiným. A to je cesta do pekel. Ono, vždycky najdete někoho, kdo je na tom lépe… jsou lepší kazatelé, než jsem já, jsou lepší hráči na kytaru, lepší kuchaři, řidiči…. Nekončí to.
-
Když byste náhodou byli nejmajetnější lidi světa, tak byste záviděli například slovenskému bačovi čas a klid, který má. Takové dychtění je nenasytná černá díra, která nemá nikdy dost.
-
C.S.Lewis (autor letopisů Narnie) toto „nezdravé dychtění“, považuje za nejnebezpečnější hřích. Za takový vstupní hřích, který dovede otevřít dveře a postupně dorazí přitáhne ty další hříchy dál. Lewis dochází k tomu, že jde vlastně o pýchu. Ta potom vede ke všem ostatním neřestem.
-
Říkáme, že někdo je pyšný na své bohatství, na to, jak je chytrý nebo jak dobře vypadá. Není tomu tak. Lidé jsou pyšní na to, že mají více než ostatní, že jsou chytřejší než ostatní, nebo že vypadají lépe… je v tom vždycky soupeření.
-
Pýcha se nikdy neraduje z toho, že něco má… ale že má víc než někdo jiný. No a když to nemá, tak si připadá méněcenně a začne po tom toužit a nezdravě se užírá.
-
V tomhle bodě se židokřesťanská tradice ubírá po stejné cestě jako část buddhismu. Buddha považoval za ten základní problém lpění.
-
Buddhismus je v jistém smyslu nauka o „nelpění.“ Když na něčem lpíte, dychtíte po tom, tak to teď v tuto chvíli nemáte že? Bolí vás ta prázdnota, jste z toho smutní, že nemáte – a vlastně tím trochu trpíte. Žádost vede k utrpení, říká se v buddhismu.
-
Poznámka na okraj: nejde o to „o nic neusilovat.“ Desatero se fakt nesnaží přimět lidi k tomu, že největší vrchol života je zašít se někde s basou piva, jen tak metabolizovat, nadávat na svět a rezignovat na život.
-
Ba naopak, v křesťanství jde o to najít svůj potenciál. Objevit to, čím právě já můžu ve světě jednat, co je moje dobrá schopnost, talent, dispozice.
-
V příběhu o stvoření světa z Genesis 1 Bůh tvoří různé říše a potom je vyzve k tomu, aby si nějak poradily s tím, co v sobě mají. Země je povolána k tomu, aby se nějak po svém zazelenala. Voda je Bohem vyzvána k tomu, aby vydala ryby atd.
-
A člověk je potom opatřen zadáním „být Božím obrazem.“ A co zatím Bůh dělal? Bůh něco tvořil a podporoval v tom tvoření všechno kolem sebe. V symbióze propojoval do vzájemných vztahů všelijaké lidi, věci, zvířata, prvky přírody. Takže o něco se usilovat určitě má a je to zdravé a potřebné.
-
Desátý článek je dle mého o soupeřivém porovnávání. O sebehodnotě. Což je téma, které pravidelně zní ordinacemi psychoterapeutů a zasahuje velice hluboko do struktury osobnosti.
-
Jak jsme to slyšeli v prvním čtení „zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství.“ Tady evidentně nejde o chladné logické počítání. Pavel tam ještě píše „kořenem všeho toho zla, je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“
-
Třeba bača v zapadlé vesničce na Slovensku, má prostě méně bohatství než Andrej Babiš. Ale má bohatství jinde. Bačovi to totiž třeba vůbec nevadí. Nepotřebuje se všelijak kroutit, prodávat se, pečlivě vybírat masky kterými působí na lidi a bát se chodit po pastvinách bez ochranky. Je spokojený s tím, co má – a to je něco, co mnozí „majetnější“ pořád hledají.
-
Desátý článek tak stojí na vrcholu desaterové cesty. Mluví o tom, že Boží člověk je proměňován uvnitř – a z toho to potom nějak vychází do jeho okolí, do jeho slov a jednání.
-
Proměňují se jeho motivace, pohnutky, vášně… Nejen že nějak nejedná – křivé svědectví, krádež, nevěra, otročení jiným bohům třeba penězům… ale on už je tak pokročilý, že o takových věcech ani neuvažuje, ani ho nepálí že má někdo víc.
-
Zajímavě to vykládá Martin Luther. Podle něj, poslední desatera není pro zlé darebáky ze světa, ale právě pro ty „kteří chtějí být ve všem nejlepší.“ Nejzbožnější, dokonalí, kteří chtějí být chváleni a pokládáni za poctivé a upřímné, kteří se proti předchozím přikázáním nijak neprovinili.
-
A řekneme si ten článek Desatera ještě v pozitivním tvaru. Mohlo by to znít třeba takhle: „Přivlastnit si to, že u Boha máš svou kvalitu, uvědom si co všechno jsi dostal a uč se v plnosti zacházet s tím, co máš teď. Nauč se vidět v lidech kolem tebe spíš partnery než soupeře.“ Kéž nám v tom všem Pán Bůh pomáhá. Amen.