Luther & Reformace | Filip Boháč

1.Čtení: Žalm 9,10
2.Čtení: Římanům 1,16-17

• Dnes chci mluvit o Martinu Lutherovi a Reformaci. Možná neexistoval člověk, který proměnil tvář světa a ovlivnil posledních 500 let výrazněji než Martin Luther. Říká se, že s Lutherem skončil středověk a začal novověk.
• Rok 1517, rok Reformace se dá vnímat jako počátek ne-katolických církví, protestantů, evangelíků, luteránů, reformovaných atp. Ne, že by předtím církev byla nějak harmonická a jednotná (přinejmenším od roku 1030 se západní nekamarádí s východní církví), ale tohle přeci jen znamenalo zase další štěpení.
• Na jednu stranu mi rozdělení církve přijde jako smutná událost, která přinesla mnoho nevraživosti, ze které se vzpamatováváme všichni doteď.
• Na stranu druhou to asi patří k procesu opravování toho, co nefunguje. Když je třeba změnit zažité pořádky a návyky „jak se co dělalo vždycky", a je třeba provést „dezinfekci“ ve vlastním těle – tak to bolí a lidi bývají vzteklí.
• Pro Luthera byla vždycky jedna jediná církev Kristova. Její roztržení si ani v nejmenším nepřál a nesl velmi úzkostlivě to, co se po jeho výstupu rozpoutalo.
• Obecně to byla napjatá doba propastných rozdílů mezi šlechtou a poddanými, natož církevními představiteli, tehdejší papež Lev X, byl stavební megaloman a ždímal peníze z chudých věřících kde se dalo. Takže se Lutherův návrh na úpravu církevního učení zrovna hodil pobouřeným lidem jako další důvod pro povstání. Pojďme se podívat, co tomu předcházelo.
• Kolem roku 1505 cestuje Luther sám, pěšky nějakou nebezpečnou bouří, při které je na smrt vyděšený. Modlí se ke sv. Anně, aby ho zachránila, že pak půjde do kláštera. Bouři přežil a brzy na to se stává mnichem u Augustiniánů. Postupem času vykazuje vlohy pro studium, dostává se na univerzitu a je profesorem v oblasti Písma.
• Jednou je vyslán jako posel s listem do Říma, a je znechucen odpustkovou praxí a církevním marketingem. A někdy od té chvíle už mu vrtá v hlavě, jestli je to takhle správně, jestli to není úlet. Nakonec tedy v roce 1517 vystoupí s 95 tezemi, kterými chce vzbudit diskuzi a dále změnu církevní praxe.
• Když to hodně zjednoduším, tak se Luther ptal – jak to udělám, aby mě, hříšného člověka měl Pán Bůh rád a neposlal mě do pekla? Od kněžstva se mu obvykle dostávalo odpovědi typu – Je to jednoduché, stačí když budeš Boha milovat, nebudeš hřešit, budeš poslušný a on bude taky milovat tebe. Kdyžtak si koupíš odpustek.
• Tak to Martin nejdřív zkoušel touhle cestou, že se teda pokusí zbavit všech hříchů a pokušení. Byl to člověk velice pevné vůle. Tak si ukládá přísné půsty, chodí často na zpověď, často se ve svém pokojíku modlí a kaje se z hříchů.
• Každý mnich měl v tom jeho klášteře na pokoji zvonek, na který mohl zvonit, když potřeboval od bratří pomoc. Luther zvonil prý skoro každý den, protože ho přepadala smrtelná hrůza z krutého Boha.
• Zjistil, že ať dělá, co dělá, tak v tom vždycky aspoň malinko selže. Neumí se sám zbavit selhávání, a když už nic špatného neudělá, tak se stejně neubrání tomu, že ho napadne myšlenka něco špatného provést. Tak co s tím?
• A začne se ptát – Můžu vůbec mít doopravdy rád někoho, kdo mě chce poslat do pekla? To přece nedává smysl. To není vztah lásky, ale strachu před vrahem.
• Po sociálních sítích občas koluje kreslený vtípek, kde je na obrázku Ježíš a klepe na dveře. Zevnitř se ozve „kdo to je?“ Ježíš řekne „tady já, Pán Ježíš.“ Ten uvnitř odpoví: „Aha, a co mi chceš?“ Ježíš „chci tě zachránit.“ Ten uvnitř se zeptá „před čím?“ Ježíš na to, „před tím, co ti udělám, když mě nepustíš dovnitř.“
• Stále docela oblíbená hláška mnoha lidí, kteří zjistili že jsem farář a šli mi to vyjasnit, jak to nedává smysl. No, nedává to smysl… a mimo jiné další, tak třeba ten Martin Luther na to taky přišel a chtěl s tím něco udělat. A jak jsem ho, tak z knížek poznal, tak myslím, že ten kreslený vtip by se mu moc líbil, protože Luther humor používal hodně často.
• V téhle hrůze se Luther začetl do Bible a našel v listu Efezským (2,5) větu „milostí jste spaseni“ – sola gratia. Přemýšlel o tom a postupně přicházel na úplně jinou představu Boha, než jak to do lidí hustila středověká církev.
• Zjišťuje, že to není soutěž o bodíky a dobrý prospěch před krutým bohem. Přichází na to, že dobrá zpráva evangelia je o tom, že právě proto, že lidé se sebou sami nic nezmůžou přišel Bůh jako Ježíš a všechno to vzal na svůj kříž a nechal to zemřít. Že to je Boží velkorysá nabídka prostě proto, že on se tak rozhodl.
• A tak je ta jeho reformace snaha o systémovou úpravu církve, o spoléhání se na Boží přízeň – ne na vlastní výkon, nebo úplatek.
• To slovo „milost“ je dneska hodně muzeální věc. Co to vlastně je? Jedno z nejčastějších slov křesťanštiny, ale co to znamená „milost?“
• Hebrejština i řečtina nám dovoluje používat naštěstí také jiná slova: přízeň, laskavost. „Charis“ v klasické řečtině znamená „to, co působí potěšení, radost“ a s ním spojenou vděčnost, dík za radost.
• Takže Lutherovo „sola gratia-pouze milostí“ bychom mohli přeformulovat na „radostně a s vděčností za Boží laskavost a přízeň“… že jsme spaseni.
• Martin Luther pro sebe označil za rozhodující 17. verš z první kapitoly Pavlova listu Římanům: „Vždyť v něm (v evangeliu) se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘“ Napsal, že tímhle veršem vstoupil do ráje otevřenými dveřmi.
• Zjistil, že vlastními silami nelze dojít spásy ani klidu, že je třeba přestat mít o sobě a svých schopnostech iluze a nechat si pokoj, spravedlnost, identitu, celistvost, odpuštění darovat Bohem.
• Zkusím to parafrázovat třeba takhle: Bůh si vás nezamiloval za to, jak jste se změnili k lepšímu. Daleko spíš vás miluje proto, abyste rostli do lepší verze svého já.
• Člověk Kristem osvobozený už totiž ví, že se nemusí sám ospravedlňovat, že může ze sebe vydávat to dobré svobodně, z lásky a vděčnosti. Ne ze strachu.
• Je takových 5 pilířů Luterovy teologie: 1) Pouze Písmo „sola scriptura“, je normativní. 2) Pouze Bohu samému „soli deo gloria“ patří Sláva. 3) Jedině Kristus „soli Christu“, je naší nadějí. 4) Jen přízní Boží „sola Gratia“ jsme spaseni. 5) Pouhou vírou „sola fide“ se to děje (sola fide).
• Martin Luther od roku 1530 začíná používat svou vlastní pečeť, která se stala symbolem luterství. Je to Lutherova růže. Je to kruhový znak, ve kterém je zlatý prstenec, nebeské pozadí, bílý květ růže a uprostřed červené srdce s černým křížem.
• Sám ji vysvětluje tak, že černý kříž v červeném srdci připomíná, že my lidé jsme zachráněni vírou v ukřižovaného[1]. Kříž je černý, temný, bolestivý, protože Ježíš skutečně zemřel, aby člověk „srdce červené“ mohl žít. Toto je uprostřed bílé růže. Ta symbolizuje předně radost a klid v duši. Bílá symbolizuje božskou čistotu a jasnou záři pravdy.[2] Růže se vznáší v prostoru nebeské modři, naděje na Boží království. A toto všechno je obklopeno zlatým prstencem, kruhem, který nekončí a značí život věčný.
• Luther hrál na několik nástrojů a skládal písně. To, že jsme osvobození hříšníci, máme podle Luthera radostně vyzpívat.
• Napsal: „Miluji hudbu. A nelíbí se mi blouznivci, kteří ji zatracují. Za prvé je darem od Boha a nikoli od lidí, za druhé rozradostňuje duši, za třetí odhání ďábla, za čtvrté vzbuzuje nevinnou radost. Nadto díky ní mizí záchvaty vzteku, chtíče, pýchy. Hudbě dávám místo hned po teologii...“
• A poslední impuls. Reformační heslo: „Ecclesia semper reformanda“ – církev má být vždy aktualizovaná. Kdo pracujete s internetem, tak víte, že bez aktualizování stránky jste uvízli v něčem, co už neplatí.
• Reformátoři v 16. století zdůrazňovali potřebu obnovy církve, která podle nich ztratila svou autenticitu, věrohodnost. Tento princip volá církev k neustálé reflexi nad tím, jak funguje. Nad vírou, praxí a církevními strukturami, a to s cílem zlepšit a aktualizovat její poslání a službu.
• Církev nesmí být skanzenem – nemáme za úkol být kasteláni opuštěných, rozpadajících se kostelů a modliteben a naříkat, že kdysi to bylo super. K reptání nejsme povoláni, a navíc to bere motivaci všem, co se o něco snaží. Naopak, když něco nefunguje, tak se pro celý sbor objevil úkol, to vyřešit – semper reformanda.
• A když „vždy reformovaná“, tak se takhle musíme podívat taky na samotného Luthera. A objevíme postoje, které následovat nemůžeme, třeba dost ošklivý vztah k židovskému národu, k Turkům, přílišné spoléhání na vládce a šlechtu…
• Já jsem moc rád, že naše ČCE sice trochu „za pět dvanáct“, ale cítí tuhle naléhavou situaci a přichází mmj. s „průkopnickými projekty“ alternativami pro fungování církve.
• Je to otázka na každého z nás, zda už nenazrál čas na to, abychom změnili, aktualizovali něco v tom, jak fungujeme?
• Je to naše dobře domácí, vlastní evangelická, reformační zásada. Překládám si ji jako „být vždy sdělní.“ Ideálně, aby na naší církvi, sborech, jednotlivcích bylo skutečně poznat, že naší nadějí je Bůh.
• A pokud by někoho napadalo, že potom se ztratí tradice, tak si dovolím jednu slovníkovou poznámku.
• Slovo „tradice“ pochází z latinského „traditio“ a znamená „předávání.“ Takže, pokud církev už nepředává dál Boží obsah, evangelium, ale spíš všelijaké historické zvyklosti z uplynulé doby – tak doslova už v tu chvíli „není tradiční!“ Stává se skanzenem – a to v „reformační“ církvi nesmíme dopustit :-)

[1] Jestliže uvěříš celým svým srdcem, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, budeš spasen´ (Římanům 10,9).

[2] Římanům 14,17 Jan 14,27).