Těla z mrtvých vzkříšení | Filip Boháč

1.6.2025 | Filip Boháč
1.Čtení: Ezechiel 37,1-14 (Údolí suchých kostí)
2.Čtení: 1 Korintským 15, 17-23

• Vážené shromáždění, dnes budu kapku osobnější než jindy. V pondělí nám zemřel táta… a já stejně nemůžu pořádně myslet na nic jiného. Tak neustále promýšlím, jak je to se vzkříšením, kde je tata teď, jestli se potkáme, a jak je to s nadějí na věčný život. Liturgicky jsme krátce po Nanebevstoupení, mezi Velikonocemi a svátky seslání Ducha svatého, tak se sem to téma vlastně hodí.
• Dnes to tedy bude takové re-kreační kázání, o Obnovení.

Takže co se o tom vůbec dá povědět… Otevřel jsem jednu knížku, po které jsem už chvíli koukal.[1] A tam hned z kraje byla věta, že „z Bible můžeme těžko doložit, že až “zemřeme, půjdeme do nebe”… tak člověk hodně zpozorní, co bude dál.

• 1: JDE O TENTO SVĚT. Ono se tím myslí, že při pozorném čtení biblických míst, kde se píše o životě po smrti… že se uvažuje o obnově TOHOTO světa. Bůh to s tímto světem nevzdává a má v plánu ho obnovit. Nepůjde o nějaké „nebe“ mimo dosavadní svět. Jan 3,16: „Bůh tak miloval SVĚT…“
• Tři evangelia o tom Božím stavu mluví jako o „Božím království.“ Jediný Matouš používá „království nebeské.“ A jelikož je první, a lidé často začínají čtením Matouše – tak se to nějak propojí s nebem. Je fakt, že to podporuje pár dalších míst, kde Ježíš stoupal do nebe, teď ve čtvrtek byl svátek „nanebevstoupení“, takže to chtě nechtě má svoje místo v církevní tradici. A nebe bylo obecně v představivosti lidí sférou, kde přebývají bohové.
• V prvním čtení jsme slyšeli jednu z nejsilnějších starozákonních představ o vzkříšení, obnovení člověka v „údolí suchých kostí.“ Všechno je to tady. Vše, co tu žilo, co tu zemřelo, to zůstává na zemi, mění to sice skupenství a chemickou strukturu a tak, ale je to tady na zemi.
• Já dneska pojedu autem, které pohání fosilní palivo, „džus z dinosaurů.“ Plastové hračky dinosaurů jsou vyrobeny z ropy, která je bahýnkem z fosilií z dávných dob a mmj. taky dinosaurů. To je taková lidská technika oživení těla. My vlastně dovedeme z dinosaurů uložených v hlubinách země udělat plastové hračky dinosaurů – bez života, bez ducha, těla z mrtvých „nevzkříšení.“
• Neumíme to oživit. Bůh jo. Dovede oživit všelijak rozprášené a přestavěné částečky svého lidu, ani kremace není překážkou. Bůh si své svoje dílo dovede zase složit dohromady, i když je rozbité a všelijak zdemolované. Dobrý vynálezce zná perfektně svůj výtvor – nás.
• My jsme na konfirmační přípravce došli k tomu, že Bůh ohledně obnovy země počítá taky se zvířaty, a není tak nereálná představa, že se v Božím království proletíme na pterodaktylovi, nebo že budeme závodit na T-rexovi. J Spíš nemůžu přijít na to, kam se to na zemi všechno vejde… ale naštěstí to není na mně…
• Každopádně, Bohu jde o tuto zemi a její obnovu, ne že je všechno špatně, musí to explodovat a dobrá destinace zemřelých bude jinde.
• Když v „otčenáši“ říkáme „přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, tak zpozorněme, co se tím vlastně myslí. Za co se to modlíme, jak nám to Ježíš poradil? Ať Boží království přijde sem – a propojí se ty dvě sféry, jako v nebi, tak ať je to už i na zemi! Má se to propojit, ne oddělit.
• A snad je to i velmi starobylá biblická myšlenka. Při tvoření světa v Genesis 1[2], Bůh za každým dnem zvolá, že „je to dobré!“ Jediný den, kdy Bůh nevolá, že je to dobré, je den druhý. V tom se odděluje nebe a země. Jako by to bylo něco, co nemá být na dva kusy (myšleno myto-poeticky samozřejmě).

 2: TĚLA Z MRTVÝCH VZKŘÍŠENÍ: V prvním čtení z Ezechiele to znělo dost jasně. Bůh oživuje tělo za pomoci svého ducha svatého. Oživuje tělo! Říkám to takhle, protože kdysi dávno platonská filosofie razila představu, že lidská duše je nesmrtelná. A mladá církev tohle myšlení často přijímala. Jenže to není biblické a při vzkříšení to nedává smysl. Bůh by oživil jen bezvládná těla.

• Logicky… když chci něco vzkřísit, tak to předpokládá, že už to nežije, tedy to umřelo. A pokud duše nezemřela… tak se nedá křísit. Navíc si naši duši, osobnost, psycho-výbavu člověka asi těžko představíme bez těla, které poskytuje smysly – pozorování světa, naslouchání okolí, čichu, hmatu atp.
• Duši Filipa Boháče silně formuje tělo, že jsem velkej, těžkej, nemotornej, hodně unesu a nedoběhnu autobus atp. Duše bez těla je fakt nesmysl – neměla by jak vnímat svět, neměla by k dispozici orgány, takže nemůže ani mluvit…
• Větší smysl dává psychosomatický pohled, že tělesné a duchovní je nerozdělitelně propojené. Však Bohu taky jde o hmotný svět, a v Ježíši Kristu se „Slovo stalo TĚLEM.“ Hmota je Bohem brána vážně, není to jednorázová pomůcka.
• Kvantová fyzika dokazuje, že vše je energie. Že v jádru pevných věcí, při velkém přiblížení, se to všechno hýbe. Hmota tak trochu „není pevná“, je to prý „zvláštní způsob přebývání energie.“ Možná, že měli staří mystici pravdu, když tvrdili, že duchovní svět je daleko reálnější, než „hmotný.“[3]
• Ježíš po vzkříšení chvíli chodí za svými přáteli v těle. Pravda, je to tělo proměněné, protože dovede procházet dveřmi a tak… ale má v rukou ty díry po hřebících.
• Oni ho nepoznávali, protože tohle fakt nečekali. Mysleli, že „být mesiáš“, znamená něco jiného, že půjde o království Izraele a že zatočí s okupanty. No a hrob byl prázdný, neležely tam ostatky – čili, urny se jednou vyprázdní. No a když si Ježíš na konci Janova evangelia s učedníky ugriloval rybu a jedl, tak to asi bylo hmotné všechno.[4]
• A pokud to Bůh plánuje jako vzkříšení v těle, tak tělo od mala roste a mění se, a zajímalo mě vždycky, jestli třeba svoji babičku v Božím království potkám jako malou holčičku, nebo jako tu starou paní, kterou si pamatuju já. A jak tam uvidím tátu? Opět, naštěstí, to není na mně.
• 3: DVOUSTUPŇOVÝ ŽIVOT PO SMRTI: Moc toho nevíme o tom, co se děje s lidmi hned po smrti, mezi tím, než přijde Boží království naplno. A jestli nejsou náhodou „mimo čas“, tak že se vlastně nedá ptát na „hned poté.“ Návrhů pár bude, třeba očistec, limbo pro nepokřtěné děti…
• Někteří si všímají třeba toho, co se píše v listu Koloským 3,3-4: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.“
• Zesnulí jsou teď s Kristem, jejich život je tajemně „skryt spolu s ním v Bohu.“ Novozákonní autoři se o popis tohoto prvního stupně příliš nepokoušejí – je to přestupní stanice ale ne konečná, tou je vzkříšení. Jak to stálo v druhém čtení (22b-23): „…v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.“
• Takhle to prý obecně první církev chápala, že po smrti nás čekají dva stupně. Tohle byl ten první, a druhým je to, co se nazývá třeba „druhý příchod Krista, apokalypsa, poslední soud…“ atp.
• Prostě je to tajemství, a naši drazí zesnulí jsou v pořádku, na odpočinku, na re-kreaci – znovuvytvoření… než dojde k obnově světa a příchodu Božího království.
• Takže naděje na setkání zůstává – jen fakt nevíme, kdy to přijde, a naštěstí, to není na mně.[5] Zajímavé je, že pokud se neuvažuje o nějakém jiném budoucím světě, tak jde možná o nějakou skrytou dimenzi tohoto našeho světa. Nebo jinak „nějak zvláštně jsou tady s námi.“
• V té knize o vzkříšení se píše, že: Ježíš je tu s námi, „za neviditelnou oponou, která nebe a zemi odděluje a za kterou pronikáme ve chvílích, kdy je tenčí než jindy, při modlitbě, ve svátostech, při četbě Písma nebo ve službě potřebným. Jednoho dne ale zmizí…“

• Fajn, víceméně mi to dává smysl, souhlasím s tím, nějak rozumím téhle teologii… ale je to tak doopravdy? Není to jen hrozně fajn pěkné přání nebo tak něco? Nechci stavět na něčem falešným, jde mi o pravdu. Nemohl by ses Bože prosím konečně nějak projevit? Fakt by mi to pomohlo. Potřebuju nějaké potvrzení. Nebo budeš zase mlčet?… Takhle jsem se usilovně modlil před pár dny, když jsem měl existenční krizi.
• A po chvíli hodně hnusného vnitřního napětí, ztráty smyslu a cíle mě zaplavil pokoj. Bylo mi jasné, že to není ze mě. Přestaly slzy, tvář se vyhladila. Já se vám až pousmál „co to jako je? To ještě nic neznamená. To má být ono Bože?“
• Napadlo mě, že si to vymýšlím, tak jsem si to vyzkoušel a schválně jsem si otevřel pár fotek rodičů za mlada – a že mají fakt pěkný fotky. To mě jinak spolehlivě sundalo, ale teď už ne.
• „To je divný, hele, třeba si něco namlouvám, další zkouška.“ Pustil jsem si Louise Armstronga, tatovýho oblíbenýho muzikanta, i tu píseň, která bude na pohřbu. A zase klid, snad dokonce i příjemný pocit.
• A tak mám za to, že mě v opuštěnosti Bohem navštívil Bůh. Jak se často píše, že Ježíš jako to první, co přinášel bylo „pokoj vám.“ Tak já to prožil. A slzy ještě přijdou, i smutek, ta ztráta se fakt stala, ale dostal jsem k tomu pokoj a naději.
• Je jedno místo v Janově evangeliu, kde Ježíš přijde za Martou a Marií, 4 dny potom, co zemřel jejich bratr Lazar.
• Jan 11,24-26: Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
• Tehdy Ježíš Lazara vzkřísil ještě před posledním dnem. S Ježíšem totiž už přišla ukázka Božího království a smrti jako něčeho, co je sice hranicí, ale ne, že by přes ni nešlo přejít.
• A silnou věc píše J.R.R.Tolkien v jednom dopisu, kde radí důvěřovat tomu panickému strachu ze smrti, z toho, jak se s tím nelze smířit, protože je to možná něco v člověku, co prostě ví, že tímhle to ještě nekončí a proto, se proti tomu tak brání.
• Můj pán všechny svolá, ráno v ten, den poslední! A naštěstí to není na mně…

[1] N.T.Wright: Překvapivá naděje, Biblion, 2018.

[2] Gn 1,6-8

[3] M.O.Vácha: Wakan tanka, hodiny náboženství pro věčné začátečníky.

[4] Jan 21,1-14

[5] Marek 13,32: „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“