1.Čtení: Kazatel 3,1-8
2.Čtení: Marek 10,46-52
Na co je čas právě teď?
- Milí přátelé, chci spolu s vámi takhle na začátku školního roku a začátku podzimu popřemýšlet nad slovy Kazatele. Je to pro mě taková podzimní kniha kde se s lehkou únavou bilancuje, co bylo, co mělo jaký smysl… a co dál.
- Je čas na to a to, a taky na tamto, a ještě na tohle... Hodně dlouho jsem v tom neviděl nějaký hlubší význam. Přišlo mi, že ten autor trochu stupidně popisuje to, že věci mají svůj čas – jako by to někdo nevěděl, že rohlík za pár dní ztvrdne na kámen, každé auto jednou zrezne na paštiku a že spodní prádlo (po schválně jaké době) musí do pračky? :)
- Je čas vstát, čas se nasnídat, jít do školy, potom je čas jít domů atd. Fakt dlouho jsem v tom neviděl nic zajímavého. Oslovilo mě to až po mnoha letech od doby, kdy jsem to poprvé četl.
- Je důvod, proč Kazatel píše tyhle zdánlivě nezajímavé informace. Myslím, že je to varování před ustrnutím, před zamrznutím. On prostě připomíná, že nic netrvá věčně, takže není na místě život prolenošit.
- „Je čas rodit a čas umírat“[1]. Beru to jako upomínku, aby si člověk nezvykal až moc… na co? No, vlastně tak nějak na všechno, protože je i čas umírat… čas hledat a čas ztrácet, uchovávat i odhazovat... Tak možná není žádoucí si stoprocentně zvyknout na život v té verzi, jak ho tady a teď zažíváme.
- Svět se mění, žije, je v pohybu, to je charakter života. Nic netrvá a nemá trvat věčně beze změny, uniformě, monotónně… to by nebyl život.
- Zkusme si to v hlavě namodelovat – jaké by to asi bylo, kdybychom měli vždycky na všechno čas, když bychom byli nesmrtelní? Ve smyslu žít tady na zemi v čase prostě furt? Nikdy to tu neopustit… mít na všechno vlastně hrozně moc času a žádné termíny… že by to kázání trvalo třeba tejden… nic by nás nehnalo k tomu do nějaké doby vystudovat, něco se naučit… dalo by se pak ještě vůbec říct, že teď zrovinka je příhodný čas na to a to? Bylo by to dost jedno, všechno by to splynulo do amorfní bezbarvé šmouhy.
- Problém života bez limitů perfektně promyslel J.R.R.Tolkien, když psal o elfech. Elfové v jeho literární Středozemi totiž neumírají jinak než zbraní nebo zármutkem. Postupem času se stávají apatičtí, problémy světa je přestávají zajímat a přesouvají se někam, kde se nebojuje, až na vzácné výjimky opouštějí dění velkého světa. Na všechno je moře času. Je to jakoby neshoda parametru, ve kterém žijí oni a kterým je zmítán svět. Nepomíjivost a pomíjivost. V Tolkienově Středozemi je limit lidského života chápán jako dar stvořitele, to až temný pán překroutil smrt v postrach.
- Myšlenka dokonalého věčně neměnného trvání je v tuto chvíli nepravda.
- Když se nad tím zamyslíme dostatečně intenzivně, tak to víme. Jenže naše lidské myšlení tuhle kategorii často používá pro svoje úvahy, jako by věci mohly a měly trvat věčně…
- Myslím, že po tomhle někde hluboko všichni toužíme, že jsme stvořeni pro věčnost… pro dokonalost a pro krásu… a tohle celý život hledáme. Věci, které vydrží co nejdéle, krásné oblečení, hudbu, auto atd… Jenže tady v téhle realitě to nenacházíme. Tolkien radí téhle touze důvěřovat. Je přesvědčen, že její naplnění nás čeká v tom vyhlíženém Božím životě.
- Často zaslechneme řeči, které jsou jakoby překvapené tím, že věci nejsou statické, že se něco změnilo, a říkáme je všichni: Ten Tomáš nám ale vyrostl… Safra letos bylo to počasí nějak jiný než loni… A Filip má ještě nepřehlednější kázání než posledně :) Furt se něco mění, málo co je statické.
- Podle mě Kazatel připomíná, že v tomto životě je nám dána určitá akční doba. Jde o to učit se pozornosti, a pak fakt vyhmátnout na co je která chvíle jako stvořená – a počítat s tím, že pomine… že tu ta možnost nebude viset věčně. Je čas se smát, a jindy fakt ne… naopak je vhodný čas na truchlení atd.
- Já mám tu knihu Kazatel moc rád. Přijde mi, že právě tou svojí drzou přímočarostí probírá témata, která prožívá snad každá generace.
- Ten dnešní kousek ze třetí kapitoly tematizuje život s nejistotou. Velké téma všech generací a pokud vím, tak mimořádně pro mladé generace Z a alfa.
- Protože společensko-kulturní tempo za posledních asi 20 let tak zrychlilo, že staletí trvající poučky a rady prostě nefungují a jsou vlastně nemoudré.
- Dnešní mladí budou pravděpodobně pracovat na pozicích, které teď ještě neexistují a za pár let možná taky zmizí, a bude to chtít improvizaci, umění žít a počítat s nejistotou. Rozpoznávat kdy je čas na to a to a to už ne…
- Tuto třetí kapitolu si lidé často vybírají jako biblický text při svatbách i při pohřbech. Typicky když rituálně prožívají nějaký životní předěl, posun do jiné etapy.
- Náš čas na to či ono, je „možnost i limit zároveň“. Pozoruji na sobě, že je fakt potřeba se učit limitu využívat k dobrému. To, že na něco za měsíc už nebude příležitost, to může být přeci motivace která mě k tomu nakopne.
- A pro doplnění… jsou taky časy, nabídky, okénka, která nestojí za to, a jejichž čas můžu klidně nechat zmizet – čas opouštět.
- Praktický impuls: Sem tam stojí za to si tuhle Kazatelovu báseň o čase připomenout a promyslet, zda v něčem nesetrvávám už příliš dlouho, že už to třeba ani nenese ovoce a stalo se to prázdnou zvyklostí… a jestli už není čas na nějakou jinou kapitolu. Jestli není zase na místě aktivovat tu roli tvůrce, kterou nám zadal Bůh v tom mýtu o stvoření.
- V druhém čtení z Markova evangelia je ten starý známý příběh o slepém Bartimaiovi. Před prázdninami jsme ho probírali s mládeží a taky na něj kázal Jakub John :)
- Bartimaios má jednu krátkou chvíli, příhodný čas na to vyskočit, naslepo ťapat po hlase za Ježíšem, oslovit ho, poprosit a přijmout co dává. Kdyby se nechal přesvědčit, že není vhodný čas, dost možná by se s Ježíšem už nikdy nepotkal. To by bylo hrozně moc škoda.
- Že v zimě není vhodná doba na sázení pelargonií, to víme – možná i víme, že se naopak dá zasadit česnek… a kazatel to přesune do dalších oblastí života… cítím, že je teď příhodný čas na… doplňte sami: změnu práce, učení nového návyku, reorganizace času, který věnuji rodině-sboru, na koupi většího grilu! :)
- V našich životech se objevují určitá období. My si je můžeme řídit nebo přivolávat jen do nějaké míry.
- Hebrejština v té knize Kazatel pracuje spíš s pasivními slovesnými tvary, jako že se to člověku děje, že okénka a chvíle přicházejí a jejich koloběh si neřídíme. My se rozhodujeme, jak s čím naložíme – nebo co necháme uplavat po proudu.
- Něco končí, něco začíná. Jednou přijde čas tento život opustit… a jako je čas umřít, můžeme očekávat, že je taky čas procitnout k životu. To díky tomu, co pro nás a pro všechno stvoření udělal o Velikonocích Ježíš.
- Zakončím to citátem moudrého Gandalfa: „Vše, co musíme rozhodnout, je to, co udělat s časem, který nám byl dán.“
[1] Kaz 3,2a