15.3.2026 | Samařanka u studny (F.Boháč)

Neděle Quadragesimae – 15.3.2026 | Filip Boháč
1.Čtení: Jan 4,2-25
2.Čtení: Jeremiáš 2,13: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“

• Studna byla kdysi místem, kam chodíte pro něco, co hrozně moc potřebujete.
• Dnes mají pro nás tuhle roli většinou jiná místa, než studny (ty máme možná na chatě). Dnes jsou taková místa nejvíc asi: obchody, školy, hospody, kancl v práci Právě na takových místech se někdy odehrají rozhovory, které člověku zůstanou dlouho v hlavě.
• A takřka vždy si s sebou neseme mnohem víc, než že jdeme „koupit jídlo na večeři, doručit dokument“. Často si neseme nějakou nejasnost, únavu ze života, křivdu, pocit viny, pulzující myšlenky, otázky, něco nedořešeného.
• Člověk jde udělat obyčejnou věc, a právě tehdy někdo promluví. Krátká věta, obyčejná otázka, a najednou se otevře něco, co jste nečekali.
• Přesně tak začíná dnešní evangelium. Žena jde pro vodu. Nic výjimečného. A tam se setká s Bohem.
• Pár kontextových poznámek si neodpustím. V Izraeli je vedro, odpoledne se pro vodu nechodí. Tudíž se dá předpokládat, že ta žena chce být sama, nebo je tak trochu vyloučená a ostatní ženské s ní chodit nechtějí.
• Je to Samařanka. To je pro současnost něco jako biskup a žena esoterická léčitelka. Samařané byli takovou multikulturní skupinou, která vznikla poté co Asýrie dobyla severní Izrael. Uchvatitel násilně přesídlil část obyvatel, aby ztratili původní identitu. V něčem podobném žijeme dnes ve 21 století, aspoň ve větší části světa. Je to fúze něčeho tradičního s něčím odjinud. Dnes to máme určitě ještě daleko víc roztříštěné.
• Zkusme o nich přemýšlet, jako o post-křesťanské společnosti za zdmi kostela. Taky jsou vůči té původní tradici nedůvěřiví, často i z dobrých důvodů. A tahle žena je ještě navíc touto komunitou nějak vyloučena.
• Každopádně, ti správní bezva lidi, z nejvíc nejlepšího náboženství se s těmi špinavými Samařany neměli vůbec stýkat. Jo, špinavými, protože byli v očích židů doslova „nečistí.“
• A náš milý provokatér Ježíš, boží drzoun, zase dělá něco, co zaslouží poznámku z mravů. A já jsem za to dost rád, protože tohle je pro mě jeden z nejúžasnějších příběhů v evangeliu.
• „Dáš mi napít?“ Není divu, že se ta ženská diví. Já si to představuju, jako že fakt vyprskne smíchy a šokovaně se ptá: „Cože? Jsi při smyslech?“ Protože to je fakt něco, jako když kněz poprosí šamanku, co léčí energiemi a otevírá čakry, jestli by se za něj pomodlila? :-) Je to divný!
• Když ji Ježíš poprosil o vodu, tak myslí skutečně vodu H₂O. Studna je hluboká, bez něčeho, co se dá spustit, se nenapije. A jen tak mimochodem, Ježíš po celý ten příběh napít nedostal, nějak se to zamluvilo.
• Samařanka se ohradí, že je mezi nimi bariéra. Je tu propast kulturní, politická… Posouvá to setkání do jiné roviny než – prostě dva lidi – a že jeden může druhému pomoci – nemůže, protože přeci vy nás považujete za špinavý bezvěrce. Tohle jsem slyšel od nekostelových lidí mnohokrát, „kdybych vešel do kostela, tak vám to tam shoří, hahaha…“ na mnoho způsobů.
• Proto Ježíš pokračuje taky tak divně, „hele bariéry jsou – nejsou, já ti můžu s něčím pomoct, pochází to od Boha“. Přeřadí na toto téma, když už ho začala.
• Kdo bude pít tady z té studny na H₂O, nebo z jiných studen, ke kterým chodíte pro úlevu, únik, energii, do těch míst, služeb, zařízení, od kterých očekáváte, že vám dají to něco pro „wellbeing,“ pro dobrý život… tak ok, je to na chvilku, budete pro to chodit znovu a znovu.
• A Bůh dává to něco, co dělá život skutečně živým, radostným, co potom tryská kolem tebe a oživuje to tvoje okolí.
• „Jo? Tak to mi dávej!“, povídá ta žena. Představuju si sarkastický úšklebek. Zcela prakticky, docela se hodí mít doma vodovod, umyvadlo s páčkou, otočit, aby bylo všechno v pohodě ne?
• A teď zásadní zlom příběhu. Vychází najevo nějaký její problém, bolístka, kterou trpí. Tohle je ten rozhovor, který vám nějak uvízne v hlavě, ta jedna obyčejná věta… „Tak přijď i se svým mužem.“ Teď kdyby to mělo být ve filmu, tak tuhle scénu chci hodně pomalou. Ježíš se zeptá, chvíle ticha, dlouhá… „já nemám muže.“
• Určitě věci musí člověk vyslovit sám, nelze je vyslechnout a přijmout od nikoho zvenčí. A Ježíš ji vede k tomu pojmenovat si své téma. Co je pojmenované, s tím se snáze pracuje, a lékař je pro ty, kdo u sebe rozpoznávají nemoc, ne pro chabruse, kteří se považují za zdravé.
• Bůh tady pro setkání nevyžaduje náboženskou „vhodnost“, aby byla ta pravá dcera Izraele atd. aby chodila do kostela, uměla apostolikum a otčenáš zpaměti a platila salár, Bůh k propojení potřebuje pravdivost, autenticitu.
• Tohle je silný moment, zlom příběhu. Zdá se, že ta žena hledá nějaké naplnění života, ve vztazích, a nějak to pořád není ono, tak další muž, a další…
• Ona se ptá: „Takže jak je to s tim bohem, to mám chodit k vám do kostela?“ Samařané měli chrám na hoře Garizim, Izraelci chrám v Jeruzalémě. Něco jako: „Jo, takže je teda fakt bůh v tý vaší Trojici jo?“
• Odpověď: „No, my se chodíme potkat s bohem do kostela, to je prostě náš zvyk. S Bohem se dá setkat úplně všude, takže i u vás. Bohu je to dost jedno, má jen jednu podmínku, že se to děje v duchu a v pravdě.“
• Pravda je v tomhle evangeliu synonymem pro Ježíše[1].
• A tomu „v duchu“, rozumím jako: ne mechanicky, zvykově opakovat chování skupiny; ale fakt, v nitru, skutečně v srdci, v duchu.
• Poznáte, když na vás někdo mluví, říká pěkné věci, ale vidíte mu na tváři, že si myslí něco jiného – duchovně, vnitřně, na tom záleží. Tak v tomto vnitřním prostoru Bůh může otevřít ten pramen života. Nevedou k tomu jen nějaké praktiky, modlitby, meditace, odříkávání růžence… mohou být pomůckou, pokud vedou dál než za ně samé.
• Pravá bohoslužba se neděje tam, kde člověk něco předvádí Bohu, ale tam, kde dovolí Bohu, aby k němu mluvil, aby se Bůh člověku daroval. A klidně se může stát, že to bude pro člověka tak silná věc, že to z něj bude nějak tryskat kolem, bude z něj cákat život kudy chodí. To zní strašně dobře!
• K jakým studnám si pro „to něco, co dělá život skutečně živým“ chodíme? Kde pouze mechanicky opakujeme zvyklosti, a je stále sucho? Něco, co nám někdo poradil, co jsme se naučili a dávno jsme se u toho přestali ptát, jestli se tam děje to, proč se k tomu vracíme?
• To, že ta žena chodí každý den ke studni ji evidentně moc nepomáhá, neulehčuje jí to s jejími problémy, moc ji to netěší. Chodit v životě jen pro běžnou vodu, je trochu jako přerovnávat židle na Titaniku – možná budou srovnaný, ale celá loď má pochybný kurz, takže to nic neřeší. Je třeba změnit kurz.
• Tady si pomůžu tím veršem z proroka Jeremiáše, že existují nádrže, které živou vodu neudrží, utíká z nich. Je tam snad na moment, ale existuje lepší zdroj. Studny, které vodu neudrží jsou v jejím případě zřejmě ti chlapi, podivné všelijak vedené vztahy, kudy ten život spíš uniká.
• Takže co s tím? Myslím, že Ježíš volá k opravdovosti. Žízníme všichni po něčem, možná po smyslu své přítomnosti tady na zemi. Žíznit je určitě dobře a správně.
• Přemýšlejte, co váš život skutečně obživí, když si to tak v paměti projdete, kde se s tím osvěžením potkáváte?
• Ano, samozřejmě u nás v kostele! Kdo si odpověděl jinak, tak to je špatně! :)
• Pokud je pravda, že svět je Boží dílo, fakt mu patří a odkazuje k němu, tak opravdu stačí hodně žíznit, ptát se, hledat v opravdovosti a upřímnosti, a věřím, že pak se s Bohem neminete.
• Ideál bude, že se z takového člověka stane oáza v poušti. A snad je poblíž další oáza, a ta voda se propojuje a společně tohle dovede oživovat suchá místa, kde to moc nežije. Já chci předávat dál to, co život dává, ne to, co život bere.
• Kristus člověka osloví ne když je připravený, ale když je žíznivý. Nemusíš čekat na to, až budeš někdy v pořádku. Nemusíš mít všechny odpovědi – ta žena nerozumí skoro ničemu. Uhýbá v hovoru, mění téma… všechno ok, ale hlavně se fakt ptá, má opravdovou žízeň po životě. Víra nezačíná jistotou ale zájmem. Amen.

[1] Jan 14,6