31. května 2026
1.Čtení: Matouš 7,13-20
2.Čtení: Žalm 32,3-5
- Dnes chci mluvit o církvi. Na biblické jsme probírali konec z Kázání na hoře, ta slova o dvou branách, o falešných prorocích a o ovoci z dobrého stromu. Tyhle zvláštní obrazy jsou vlastně propojené a navazují na sebe.
- Často se děje to, že někdo vyrazí hledat Boha, prohloubit si duchovní život a narazí na církev. Ten boží personál tady na zemi, pobočky všelijakých velikostí, způsobů a kvalit o které se ta křehká mladá víra roztříští.
- Mahátma Ghándí říkal, že by chtěl být křesťanem, ale problém je, že zná nějaké křesťany, a s tímhle tedy nechce nic mít.
- Církev jako by byla v nesouladu s tím, co hlásá. Láska, přátelství, odpouštění, kreativní láska ke světu. Vy v církvi furt o tom Desateru a o Boží milosti, ale přitom lžete, kryjete neřády, kradete a tváříte se tak, že ta Boží milost asi zrovna není na skladě.
- Řeší se aféry pedofilních kněží, hromadění majetku, zkostnatělý konzervatismus, nárokování si úcty a vznešenosti, a v tom všem jsou církevní představitelé experti na diagnostiku toho co je všechno špatně. A církví chce přeci Bůh milovat ten svůj svět.
- Říká se, že aby církev mohla fungovat, tak musí nejdřív lidi očernit, obvinit. Nejprve musíme lidem vysvětlit, jak hrozně jsou hříšní, a že jim z toho můžeme pomoci. Jakoby vytvořit si programově poptávku, abychom jim mohli doručit produkt v podobě členství v církvi a získávat penízky.
- Já se obávám, že je to mnohdy trefné, že tohle pozorování často sedí. Snad ne vždycky, a zřejmě jsme mnozí v církvi zůstali proto, že tady ten pobyt zažíváme taky jinak – naštěstí.
- Myslím, že s tímhle Ježíš počítal. Že nepřátelé křesťanství jsou uvnitř, jsou to křesťané, sestry a bratři. V tom kázání na hoře říká: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“[1]
- Míří to dovnitř. Je to pokyn k dezinfekci na vlastním těle, těle Kristově, církvi.
- Církev je tak trochu spojena s postavou apoštola Petra. Petr znamená řecky „skála.“ Matouš 16, 18: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“
- A Petr, církev, tato skála jako pevný základ několikrát zapřela, že Ježíše vůbec zná. Jindy je Petr tak horkokrevný, tak nabuzený rychle jednat, že ho Ježíš zastaví.
- V dopisu Galatským[2] píše apoštol Pavel, jak musel Petra trochu srovnat, protože nadržuje křesťanům, kteří byli prve židi a hledí skrz prsty na ty, kteří přišli z pohanského prostředí.
- Chvilku potom, co Ježíš říká Petrovi, jak na něm postaví svou církev a brány pekel ji nepřemohou – mu řekne: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“[3]
- Fakt myslím, že Ježíš věděl o tom, že církev bude vždycky problematická. Je to prostě realistický pohled na společenství hříšníků. A tak mluví o to prevítech, kteří si urvou kus autority.
- A obávám se, že to často my církevní představitelé děláme nevědomky. Prostě s nejčistším úmyslem přistoupíme k něčemu, co má být podle nás hrozně dobré a ono to ničí vztahy a lidi.
- Dvanáct apoštolů je mimo jiné přehlídka slabostí. Hádají se, mají brutální návrhy, úkolují Ježíše, aby je posadil na trůnu vedle sebe, Šimon Petr usekne ucho vojákovi, odstrkují od Ježíše děti…
- Když se učedníkům nepodaří zajistit ubytko ve vesnici před nimi, tak se za Ježíšem vrátí a Jakub a Jan se ptají: „…Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha.[4] Prostě má to pán Bůh chásku J
- Přesto, toto hnutí obrátilo Evropu naruby. A při veškeré poctivosti přítomnost církve na světě způsobilo mimo jiné taky hrozně moc dobrého a prospěšného. Něco dobrého tím hrubým sítem slabostí proteklo a zavlažilo cosi dobrého co vzešlo.
- Církev je společenství hříšníků, vždycky byla, bude – a není to vůbec špatně; myslím, že církev má být společenství hříšníků; ovšem, hříšníků, kteří to o sobě vědí a nesnaží se na to hodit bezchybný makeup.
- Taky proto tradiční liturgie začíná hned po pozdravu vyznáváním vin. Člověk se Bohu představí, co je zač, že to ví a že právě proto je tady.
- A od počátku máme uvnitř ohrady vlky v rouše beránčím, leckdy jsme to my sobě navzájem. Ježíš to nepřekvapeně konstatuje „bacha na ně!“, sledujte, co za nimi zůstává, jaké to nese ovoce.
- Prorok je přeci jen někdo, kdo si nárokuje autoritu, něco prosazuje, vede třeba nějaké aktivity, prostě směruje tu diskuzi a směr společenství někam…
- Otázka je, co za takovým člověkem, farářem, kurátorem, bratrem či sestrou zůstává? Je to spíš ovocný sad nebo pustina a potrhané vztahy?
- A může klidně mluvit jako ovečka, zbožně, spisovnou kraličtinou, může se důstojně oblékat, působit bez chybičky… co za ním zůstává, co to jeho působení zanechává? Co naše působení zanechává, když si odmyslíme, jak u toho vypadáme?
- Bůh si záměrně vybírá lidi s chybami; ono taky, jaké jiné by asi tak mohl najít? Tak nějak z toho důvodu, že pořád selháváme v něčem dobrém přišel Ježíš, aby nám z toho pomohl.
- Rád bych, aby církev nepůsobila jako zákeřný lovec, který kouká, koho by obvinil z hříchu a pak nabídl svůj záchranný produkt.
- Všichni přece víme, kde máme své slabosti a úlety. Někdo se tím trápíme hodně, někdo méně, ale všichni máme ten samý problém, že se naše jednání velmi často nepotkává s tím, co považujeme za správné.
- Církev má člověka zbavovat strachu, i strachu z vlastního hříchu. Nenechme si vzít ten status hříšníka, nebylo by s čím pomoci… hlavně: byl by to sebeklam, a pro takové rádoby „dokonalé“, kteří to o sobě tvrdí, pro ty Ježíš nepřišel.[5]
- Přiznaná slabost, se kterou se bojuje, je vždycky daleko silnější, zajímavější i pro druhé a upřímnější než prohlašovaná „bezchybnost, výkonnost, preciznost“, kterou se někdy tak oháníme.
- Přiznaná slabost, úlety, může být tou chvíli, kdy dojde ke kontaktu; kdy nám dojde, že druzí jsou na tom podobně jako my, že jsme skutečně stejného druhu, ne lepší ani horší, a máme tak k sobě blíž.
- A právě tehdy je evangelijní zpráva o Boží lásce a přijetí nás selhávajících – skutečným lékem, radostí, nadějí a pomocí která dovede zahojit bolesti. Bůh na hnojišti mé osoby může nechat vyrůst krásnou rostlinu.
- Žalm 32,3-5: „Dokud jsem mlčel, mé kosti chřadly, když celé dny jsem naříkal. Tvá ruka tížila mě ve dne v noci, z mé mízy stal se letní suchopár. Svůj hřích jsem však potom doznal tobě, své provinění jsem odhalil. Řekl jsem: "Vyznám Hospodinu své zločiny!" a tys mi odpustil mou vinu a hřích.“
[1] Mt 7,15
[2] Gal 2,11-14
[3] Matouš 16,23
[4] Lukáš 9,54-55
[5] Lk 5,31