Velikonoční neděle | 5.4.2026 | Filip Boháč
1.Čtení: Izajáš 65,17-25
2.Čtení: Filipským 2,6-11
- Na Velký pátek, chvíli předtím, než začala večerní bohoslužba jsem se šel projít po zahradě. A viděl jsem, jak se hlásí jaro. Jak stromy vyhánějí pupeny, jak se objevují lístečky, jak ostří jarních stébel prorážejí vlhkou černou hlínu. V těchto dnech by se můj táta dožil 84 let, vzpomínal jsem, jak tam seděl na křesle u ohně a kouřil fajfku. A vzpomněl jsem i na křestní přípravku před rokem s Jardou, kdy jsme seděli u toho samého ohniště. Došel jsem i k hrobečku Bena, věrného farního psa, který zemřel loni v květnu. A na téhle procházce jsem zahlédl symboliku Velikonoc.
- Velikonoční svátky obsahují ty dva koridory, smrt i život; konec i pokračování. Jenže v obráceném pořadí, než jak jsem to viděl na zahradě. To, co známe teď, v čem všichni jsme, je pořadí: život a smrt.
- Velikonoce jsou obráceně. Začínají smrtí. Ono začínat tím nepříjemným může být někdy fajn, protože očekáváte, že přijde to pěkné.
- A má svůj hluboký význam, že Velikonoce slavíme na jaře. Tedy na rozhraní zimy, mrazu, tmy, smrti… a obnovy přírody, obnovy života a návratu světla a tepla.
- Církevní otcové[1] prvních staletí si všímali, že evangelium vepsal stvořitel do přírodního cyklu. Aby to měl člověk k dispozici, k připomínce stále kolem sebe.
- V současnosti žijeme stále méně a méně obklopeni přírodou, méně a méně na nás má vliv zima, mráz a to, jak se na zimu připravíme, protože často stačí dvě tři kliknutí na termostatu.
- Mám za to, že je to sice pohodlné, ale že nás ten komfort zbavuje něčeho, co připomíná podstatné věci. Zima se už tak často neptá – cos dělal na jaře[2] J Jenže život tu otázku nepomine a dříve a později se zeptá.
- Když se dostaneme do druhé části života… nemyslím teď poloviny, ale druhé části, kdy už se tak nezabýváme budováním své identity, sháněním majetku, práce, kariéry ale začínáme se ptát po smyslu toho všeho, po obsahu… Člověk se ptá sám sebe… hochu, co jsi vlastně dělal v mládí; cos dělal na jaře? :)
- Připravit se na zimu, připravit se na smrt a očekávat nové – je to jakási hlubinná struktura světa, kterou předci znali, možná lépe. Za několik posledních dekád lze pozorovat, jak lidská konečnost vytěsňuje zimu-smrt.
- Pozorovali jsme velký nárůst pohřbů bez obřadu, bez rituálu, který pomáhá k přijetí životních etap. Rituály jsou důležité. Pomáhají k přijetí nových skutečností, úrovní v našem žití.
- Když už rodina zvolí aspoň to rozloučení v nějaké síni smutku, tak jsou tam ta dvě životní data, písnička „Až mě andělé zavolají k sobě“, slzy, kondolence a už se sedá do auta, rychle pryč, domu, zaměstnat pozornost něčím jiným.
- Velikonoce zapojují smrt i život sériově, za sebou. Nedá se to obejít (paralelně). Je to možná brutální, těžké – a právě proto se s tím těžkým a brutálním Bůh rozhodl něco udělat. Ukřižování nepřišlo proto, že by se Bůh vyžíval ve smrti.
- Bůh je život, Bůh = život; od Boha život pramení, tryská[3]. Smrt Bůh nestvořil, není to jeho záměr a také mu působí bolest.
- V mytickém vyprávění na začátku knihy Genesis, když se Adam s Evou rozhodli vzdálit od Boha, tak se vlastně rozhodli vzdálit od života. Vyšli směrem, kde si Boha, pramen života, pravdu, cestu atd. snaží generovat sami.
- Nechci smrt chápat jako Boží trest. Když se vzdalujeme od kamen tak prostě začne být zima, co teprve když se vzdalujeme od života...
- Smrt Boha štve natolik, že se s ní rozhodl osobně skoncovat. Rozhodl se zase znovu darovat život. Tak jako na počátku času, při velkém třesku, či jak vznikl svět, jako při mém a vašem narození. Tak jako se Bůh neustále daruje, život stále tryská a svět stále existuje.
- Tady povím jeden verš z Ezechiele: „Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.“[4] Obraťte se zase k životu; a k životu směřujete.
- Obraťte se, čiňte pokání. „Pokání“ je spíš archivní slovo, tak dejme tomu, že jde o výzvu k takové optimalizaci, servisu svého nastavení. Koukněte na navigaci, jestli nejedete na úplně opačnou stranu, než potřebujete. K pokání vybízí třeba onen moderátor, který uvádí Ježíše na scénu, Jan Křtitel.
- Před rokem jsme tu křtili Jardu, stále na to se slzou radosti vzpomínám, jak to bylo šikovný :) A tehdy jsem říkal, že křest je v jistém smyslu utopení, smrt.
- Jan Křtitel je takový vodník, protože v křtěnci pomáhá něco zahubit. Jenže je to obrácený vodník, protože to nedělá, aby si dušičku schoval, aby uškodil, ale aby vylovil člověka na cestu k životu :) Není to podvodník.
- Člověk jako by se měl učit něco opouštět, nechat odumřít. Nechat ve vodě starý život, a nad hladinou, na druhé straně skutečnosti procitnout k novému životu, k životu Věčného. Ano, tohle slovo není chyba, ale záměr; procitnout k životu V Ě Č N É H O.
- A jasně, že i po křtu děláme blbosti a jsme pořád náchylní k selhání. Lítáme v tom všichni. Jako, mám vás rád, ale nejste dokonalí, ani já nejsem. A tady nebudeme nikdy vyřešení, hotoví. To už je světa běh, tady se s tím musíme naučit žít :)
- Křestním rituálem vyjadřujeme, že se změnil kurz, kterým to chceme vést a vložili jsme naději v něco mocnějšího, než je naše náladová splašená bytost – na Boha, na život, který se chce dát. Proto se tradičně v církvi křtí na Velikonoce.
- Člověk může být mizerný muzikant, a přesto milovat hudbu; tak mi přijde, že někdy vypadá to naše křesťanění. Vůbec to nemusíme dokonale ovládat, abychom to měli rádi a souhlasili s tím – a podobně jako když někdo falešně vyřvává na lesy, tak to někomu, kdo je muzikálnější trhá uši, podobně je to někdy s naším životem víry. Zároveň nás všechny hudba/víra skutečně proměňuje.
- Jsou dvě věci, které vždycky způsobí větší proměnu: velká láska a velké utrpení. U Ježíše na kříži jsou obě dvě najednou. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“[5]
- Jsme tady tak trochu na návštěvě. Tak jako ti správci svěřených prostředků v Podobenství o hřivnách.[6] Nakonec ty produkty úsilí a práce odevzdávají panu majiteli, a on má radost (aspoň většinou).
- Neměli bychom se ve světě zabydlet příliš. Zadání je, abychom toho našeho člověka, naše já, žití, které nám bylo dáno, abychom to svobodně a naplněně vrátili – pustili, opustili, odpustili.
- Nemáme tady žít na věky věkův, to není náš úkol. Bůh má pro nás něco daleko lepšího, mimo naši představivost.
- V prvním čtení od Izajáše jsme slyšeli: „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte nad tím, co stvořím… už nebude slyšet pláč ani křik... Nikdy už tam nebude dítě, které zemře v několika dnech, ani stařec, který by se nedožil plnosti věku, protože bude mladíkem, … Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu“[7]
- R.R.Tolkien, Pán prstenů, Návrat Krále: „Gandalf říká Pipinovi: „Konec? Ne, tady cesta nekončí. Smrt je jen další cesta, kterou musíme podniknout všichni. Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se v stříbřité sklo. A pak to uvidíš.” Pipin: „Co, Gandalfe? Co uvidím?” Gandalf: „Bílé břehy... a za nimi... daleký zelený kraj za rychlého rozbřesku.”
- To je fakt jiný svět, kde už z nás nesmrdí hřích. Lidi, zvířata, nová země i nebe… my samotní bez nánosů z minulosti… je na co se těšit. A na tomto místě chci zvlášť poděkovat panu Ježíši, sám bych se tam dostat nedovedl.
- Těším se na shledání s tátou i s Benem… i s Jardou a s vámi na faře u kafe, nebo jinde :)
- Dneska se hodí nezakončit kázání slovem „amen,“ ale spíš „na shledanou“.
[1] Augustin, Origenes, Klement Alexandrijský atd.
[2] Staré české přísloví: Zima se zeptá, co jsi dělal na jaře…
[3] Jan 14,6 | Žalm 36,10 | Jan 4,14
[4] Ezechiel 18,32
[5] Jan 15,13
[6] Matouš 25,14-30
[7] Izajáš 65… volně parafrázováno