5. července 2026
1.Čtení: Žalm 46,2-4
2.Čtení: Matouš 11,28-30
- Poslední dobou dostávám strach… strach ze života, nebo spíš z toho, co všechno ten život tady na zemi ještě může znepříjemnit.
- Že si život znepříjemňuju já sám, a že ho znepříjemňuju těm, kteří se mnou přichází do kontaktu, s tím se chtě nechtě učím žít a zkouším nějak korigovat toho prevíta ve vlastní hlavě. Jenže se objevují další věci na scéně, daleko mocnější, než jsem já.
- Opravdoví znalci a experti na klima se vyjadřují tak, jako že to neuvěřitelné pouštní vedro, které jsme zažívali na konci června, bude takový nový standard dalších let. Prý to bylo dokonce chladnější počasí, než jaké se očekává v příštích letech.
- Něco většího a mocnějšího, než jsme my, počasí, ten obal země, sféra, kde se děje hrozně moc procesů pro život na zemi, to se rozlaďuje. Mění to život kompletně všemu, a já z toho dostávám existenční strach, nejen o vlastní život ale o život vůbec.
- A to, že většinou třídím odpady a snažím se nekupovat hned nové spotřebiče, oblečení a elektroniku, zrovna tohle asi moc neřeší, sám nemám schopnost tu nápravu provést – museli bychom se jako lidstvo spojit.
- Zprávy z politického dění snad radši ani neotevírat, možná až po procházce, nebo po pár pivech, aby to s člověkem v těch hicech doopravdy neseklo.
- Svět se mění. Chci říct spíš to, že se teď proměňuje o něco rychleji než doposud. A zase to není až tak, že by se to událo ze dne na den. Čiperní pozorovatelé v posledních letech upozorňovali na určité prvky toho, že svět bude brzy vypadat hodně jinak. Dalo se to částečně pozorovat.
- V současné společnosti spolu žije šest generací; šest typů člověka, šest odlišných pohledů na ten samý svět. Ty generace si většinou nerozumí, tohle tady v historii lidstva ještě nebylo. Musíme se učit, jak se dorozumět tím samým jazykem s lidmi, kteří jsou o pár lež mladší, protože fakt vnímají svět jinak, a co je pro jednu generaci bez diskuze normální je těžká exotika pro další.
- Dostávám strach, že to tady brzy nebude k žití, a asi je to příznak mrzoutství a stárnutí. Nevím, možná to máte někdo podobně, a mnozí jste – aspoň doufám – nad věcí, a třeba mi pak povíte, jak se s tím vyrovnáváte vy :)
Svět se mění, je to těžký, ALE, vždycky se dá něco dělat!
- Ono je vždycky, za každé vlády, počasí, podmínek mnoho důvodů, proč mít strach. Možná, že jich je víc než před pár lety, nevím. Strach je většinou špatná motivace.
- Je to určitě věc pohledu; věc toho, jak se na svět ROZHODNU dívat. Jestli chci vidět skleničku poloprázdnou nebo poloplnou. Jak se člověk postaví k tomu, co se děje. Věc toho, čemu se rozhodnu věnovat, čím si zaplním vědomí.
- Tohle všechno mi víří v hlavě, nějak mi to nedopřává klidu a přemýšlím co s tím. Modlím se tak jako: „Bože, jestli ještě stále stojíš o můj pohled na věc, tak teď se mi zdá, že už se to všechno jenom zhoršuje… nešlo by s tím něco dělat? Dostávám fakt strach.“
- A takřka ihned mi na to přicházejí odpovědi jako: „jen si Filipe vzpomeň, jak jste na fakultě probírali dějiny. Jak se v každém století vystřídaly zhruba, tak dvě vlny paniky že už končí svět… přijde ti, že se ve středověku nebo před devadesáti lety žilo líp? Nebo už tak docela nevěříš, že to všechno mám ve svých rukou? Proč myslíš, že nejčastější pozdrav v bibli zní – neboj se?“ Tak člověk tak zklidní, ok, ale stejně je mi hrozný vedro…
- A řešením určitě není složit ruce do klína, zavřít oči a všechno pustit z hlavy. Určitě stojí za to věci promýšlet, zjišťovat si informace a zdroje a potom se jistě objeví pár nápadů co s věcmi můžu skutečně začít dělat.
- Obtížně se mi hledalo téma kázání na dnešní neděli. Tak obtížně, že jsem se podíval do těch liturgických doporučení, a tam je právě to Ježíšovo pozvání z Matouše: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne…[1]“
- To mě hned vyprovokovalo k tomu, se na tenhle text pustit. Když tohle povídá Ježíš, tak mě napadá: no, to říká ten pravej. Protože jak ono to s ním dopadlo že? :)
- Je tam jedno slovíčko, které patří do muzea. „Jho“, to bylo vlastně něco jako postroj, který se dával na krk dobytku, volům a krávám, aby táhly náklad. Je to mezičlánek mezi námi a nákladem, není to přímo to břemeno.
- Jho je nástroj, který ovlivňuje jak dobře nebo obtížně se dá zacházet s nákladem, s tím, co zrovna my si táhneme životem.
- Snad se v téhle metafoře dá říct, že jho = způsob, jak se vypořádáváme se životem…
- Jak se nám táhne to, co je zrovna na nás naloženo?
- Ježíš nenabízí, že nás zbaví břemene, tohle asi nemáme očekávat. Nabízí, že nám propůjčí svůj způsob vnímání věcí, vnímání života, pohledu na svět.
- Přijít s tím naším životním nákladem k Ježíši… pod tím si nemáme představit, že ty těžkosti hned odstraní a budeme táhnout něco lehkého, třeba plyšovýho jednorožce… To Ježíš neslibuje a nelze Bohu vyčítat, že se to neděje.
- Tohle pozvání ke změně nástroje daleko spíš působí, že se s těmi problémy můžeme efektivněji poprat. S výměnou svých chytrostí a principů za Ježíšovu moudrost, zůstává situace sice stejná, stejně těžká nebo lehká, ale dostáváme v tom jakousi vnitřní sílu, díky které se to lépe táhne.
- Ježíš říká: „Odkazuji vám svůj pokoj. Dávám jiný pokoj, než slibuje svět, a tak se nebojte a nedejte se zastrašit.[2]“ To je něco, co teď fakt potřebuji, po čem toužím, protože v sobě teď moc pokoje nemám, neumím si ho dát.
- A je super věc, že Ježíš chce ten pokoj dát. Ne prodat, nebo udělit za nějakou prácičku… Tohle obnáší, že se musíme přenastavit do role příjemce; aktivně pasivní, očekávající postoj. Protože sám se s těmi existenčními otázkami tak jako tak porvat nedovedu, musím si to ujištění nechat darovat.
- Nedovedu detailně popsat, jak vypadá Ježíšův pohled na život, jak funguje to jeho „jho“, ten postroj na životní epizody. Jen vím, že se něco doopravdy mění; něco mi dává klid a zase nacházím nadějná východiska, laskavější pohled na to, co mám kolem sebe, a zároveň mě to nezanechává v pasivitě.
- Snad tohle je to něco, o čem Ježíš mluví, co mně i vám nabízí. A pak nás může oslovit Žalm 46,2-4: „Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla a hory hroutily se do moře, i kdyby řvaly jeho bouřlivé vlny a hory se bořily pod jeho náporem!“
- Pokud jsem vás v první půlce kázání dostatečně vyděsil a deprivoval, tak to chci zakončit tímhle povzbuzením k modlitbě, k tomu fakt volat, prosit, bušit na Ježíšovu adresu a potom očekávat, něco se skutečně stane a Bůh odpoví.
- A dost možná uvidíme možnosti a cesty, které se nám zatím neukázaly nebo jsme je přehlíželi, a zjistíme, že se snad dá vždycky něco dělat.
- Jak moudře říká čaroděj Gandalf v Tolkienově Pánu prstenů: „Nám nepřísluší zvládnout všechny zvraty světa, jen udělat, co můžeme, pro dobro let, do nichž jsme postaveni, vykořeňovat zlo na polích, která známe, aby ti, kdo přijdou po nás, mohli obdělávat čistou zemi.“[3]
[1] Matouš 11,28-29
[2] Jan 14,27 (Slovo na cestu)
[3] Pán prstenů, Návrat krále: J.R.R.Tolkien