18.1.2026 | Humor (F.Boháč)

Humor – 18.1.2026 | Filip Boháč
1.Čtení: Izajáš 61,1-4
2.Čtení: Žalm 2

• Sestry a bratři, vybavíte si, jak jsem tady měl před asi dvěma lety kázání o radosti? Popisoval jsem, jak vypadá klasický znovuzrozený, spasený křesťan a jak přesvědčivě prožívá radost evangelia třeba když zpívá „Radujme se vždy společně“ a tak. Dnes na to navážeme. Tématem kázní je „Humor“ :)
• Adam se vrátí za Evou pozdě večer. Eva se ho ptá: „Kde jsi byl Adame? Je v tom jiná žena?“ Adam: „Ne, fakt není, jestli mi nevěříš, spočítej mi žebra…“
• Jo, přesně tak. Schválně jsem si vyhledal „křesťanské vtipy“… po chvíli marného hledání jsem do vyhledávače zadal „křesťanské vtipy, které jsou skutečně vtipné“.
• Ten první pokus vyplivnul vtipy bez vtipu, vykastrované, mimořádně vyčpělé. Kdyby se tomu někdo hurónsky smál – velmi bych se obával o jeho duševní zdraví.
• A ono to něco vypovídá. Křesťané nejsou obvykle známi radostí, veselím a smyslem pro humor. Židé třeba ano. Židovský humor je klasika žánru, naši starší bratři ve víře si humor uchovali. Máme se od nich co učit.
• Křesťané jsou daleko spíš spojováni s potlačováním humoru, s umravňováním někoho, kdo se směje, kdo má radost. Správný stereotypní křesťan je zachmuřený kritik. Chce nastolit řád do neukázněného a hříchem prožraného světa, který ve zlém leží!
• Zbožný člověk jakoby mít aspoň lehce útrpný výraz v obličeji a podezřívavě se dívat na lidskou zábavu a radovánky. Nic nemůže být vzdálenějšího biblické zvěsti.
• Zkuste si vybavit postavy duchovních, snad v jakémkoli filmu či seriálu. Jak jsou ty charaktery napsané? V podstatě přísní mravokárci nebo pokrytci. Čestnou výjimkou je třeba otec Mulcahy v seriálu M*A*S*H.
• Velmi obecně se dá říct, že katolická tradice se humoru nevyhýbala tak, jako kalvínská část protestantismu. Možná to překvapí, ale životopisy světců prozrazují, že humoru rozuměli a často si dělali laskavou srandu ze sebe i z boha. Upadat do zachmuřené vážnosti je v podstatě hřích, rychle z toho pryč.
• Terezie z Ávily málem utonula při pokusu přebrodit rozvodněnou řeku a přitom se zranila na noze, uslyšela prý Kristova slova: „Terezie, tak jednám se svými přáteli.“ A ona na to: „Pak se nediv, že jich máš tak málo.“ :)
• Tvrdím, že humor, správně používaný, je naprosto boží, svatý, biblický a patří k životu víry. Tomáš Halík mimo mnohé další o humoru píše, že (humor) je měřítkem duchovního a duševního zdraví. Že je to natolik důležitá a hygienická ctnost jako pokora, odvaha, sebeovládání atp.
• A naopak, zachmuřená vážnost, jako něco duchovně a duševně ne-zdravého, zánětlivého. Přísloví 17,22: „Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti.“ A našli bychom to na spoustě dalších míst v bibli.
• Co je opakem humoru? Přijde mi, že opakem je a) pohoršení; b) neschopnost odpustit.
• V tom se určitě hodně lišíme i my tady, co koho už pohorší a kdo se čemu ještě zasměje. Humor má své hranice, a budeme je mít nejspíš vždycky odlišné. Humor totiž zlehčuje, bere závažnost. A to se někdy velice hodí, a jindy to uškodí.
• Jako se vším, záleží na kontextech, „kdo se, kdy a kde, směje čemu.“ Jinak zní, když vykládá vtip o koncentračním táboře nacista, jinak, když ho povídá vysmátý židovský rabín.
• Jedna krásná definice humoru, kterou jsem našel. „Humor je blažená a radostná reakce vědomí člověka na setkání s nenadálou, překvapivou a osvobodivou nepatřičností či nesouměrností. Působí pocity uvolnění a úlevy od omezujících řádů, struktur lidského světa, či od povinné uspořádanosti společenských vztahů.“ Je to dlouhé, ale krásné že :)
• Humor nemusí být jen zlehčování něčeho vážného a správného. Může to být zdravý nadhled, osvobodivé odhlédnutí, že něco, z čeho máme strach nad námi nemá plnou moc.
• Humor je důležitý k tomu, abychom zvládli unést své nedokonalosti. Člověk, který to nedokáže, který se bere smrtelně vážně a důležitě, není schopen na humor přistoupit, je to příliš vážný. Nemívá obvykle blízko k odpouštění čehokoliv.
• A bývá dost bolestivé posuzovat sebe samého bez možnosti humorného nadhledu, bez možnosti se zasmát tomu „jak sem byl tehdy a tehdy blbej“.
• Učme se v tomhle od Židů. Jádrem židovského humoru je zdravá „sebeironie.“ Jejich vtipy jsou většinou obráceny ne ven, ale přímo dovnitř, do vlastních řad, na nešvarů učenců, rabínů, komunit.
• A to je „desinfekční role humoru“, která čistí vztahovou tkáň od nabubřelé vážnosti. Je to jeden z Božích léků pro lidskou duši.
• Diktátoři, totalitní vládci obecně nesnášejí a pronásledují humor – současné Rusko a zavírání umělců! Zavírají písničkáře, básníky, často umělce, kterým se povedlo vložit do díla zlehčení vážnosti diktátora.
• A ten, kdo zarputile trvá na vážnosti, ten většinou nemá blízko k odpuštění. Myslím, že humor a schopnost odpouštět jsou silně propojené věci a chodívají dohromady.
• A řekněme něco, taky o užití humoru ke zlému. Příklady najdeme klidně v běžném zpravodajství. Stačí si přečíst některé výroky Filipa Turka, ruského Medveděva, Trumpa a dalších. Když se někdo směje „seshora dolů“. Zajištěný a mocný, se směje napadenému a trpícímu. To není boží užití. Šikana je určité znetvoření humoru.
• Finále Ježíšova života je taky šikana, perverzní humor. Dali mu do ruky klacek, plášť královské barvy, trnovou korunu. A se slovy „pane králi“ ho v přesile mlátili. A to měla být sranda, podle vojáků.
• Na tohle reaguje Žalm 2, který jsme četli, a který si taky zazpíváme po kázání. „Panovníka k smíchu nutí, nesmrtelní vládci dnů…“ Bůh sám se těm příliš vážným, důležitým a jejich plánům směje[1]. Bůh se směje, humor je Boží.
• Pozor, abychom si to hned nevykládali jako smích zlého černokněžníka. To je spíš něco jako „hoši to se nepovede.“ Oni i ti zlobiví jsou jeho děti, a ačkoli ho trápí, tak věřím, že Bůh miluje i všechny neřády co jich jen svět nosil.
• S.Lewis píše v Radách zkušeného ďábla: "Ďábel... ten pyšný duch... nesnese, aby se mu někdo posmíval."[2] A Hospodin se směje plánům mocných… ďábel humor nesnáší. Urputná vážnost asi nepochází shora.
• Každopádně v nebi se rozléhá smích. V Božím království je slyšet smích. Bohu jsou k smíchu zlé plány. Zřejmě proto, že cokoli se stane, nemá šanci proti jeho plánu se světem.
• Věta v kázání na hoře: „Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát“[3], by neměla být chápána tak, jako že je žádoucí být smutný. Ba naopak, tím cílovým je radost, smích, to Ježíš zaslibuje.
• Pokud se ptáte, zad má Bůh smysl pro humor, doporučuju si prohlédnout třeba ptakopyska :) Já mám hrozně moc rád ten verš, který jsme dnes měli na úvod bohoslužby.
• Žalm 29,9: „Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“ Řekněme si ten verš ještě jednou a pomalu… Zkuste si to představit jako scénu ve filmu. O tom nelze uvažovat bez úsměvu. To je přeci legrace.
• Biblických míst o humoru je strašně moc, rád bych víc rozebral příběh mluvící oslice, lišek svázaných za ocasy, slintajícího krále Davida, kakajícího krále Saula, nerudného proroka Jonáše, chlapce, který se tak nudil, že během kázání apoštola Pavla usnul v okně a vypadl ven… třeba někdy na biblických hodinách.
• Jsem přesvědčen, že dobrý, zdravý humor je jedním z Božích léků na naše lidské neduhy přílišné sebevážnosti.
• Přijde mi, že je docela funkční, jak se říká, že „humor je koření našich dní“. Protože s humorem i s kořením je třeba „to nepřehnat.“ Kořenit se musí s citem, a ne na všechny jídla může přijít všechno koření – podobně s humorem a životními událostmi. Ani v kostele se nebudeme po celou dobu té bezvadné super bohoslužby 45 minut řehtat :) Radost taky nefunguje na povel.
• Zároveň, jídlo bez jakéhokoli koření, bez soli, nebývá dobré… tak aspoň špetku humoru do každé bohoslužby, aby se to dalo jíst, a nebylo to nechutné.
• Dnešní první čtení, prorok Izajáš. Hospodin skrze něj přináší vyhlásit léto své přízně, „olej veselí… namísto truchlení“.[4] Veselí namísto truchlení! Ne opačně.
• V dobrém humoru jde o přitakání světu v jeho nedokonalosti; přitakání své vlastní nedokonalosti… přitakání tomu, že svět, ani my nejsme a nikdy nebudeme dokonalí – a že se nad to dá povznést, a přesto se radovat a snažit o dobré věci navzdory. Bůh taky přišel na pomoc, protože že jsme nedokonalí a zřejmě na život sami nestačíme.
• Radost, klíčové slovo starého i nového zákona. Je hned na druhém místě v seznamu ovoce Ducha svatého z listu Galatským.
• Ovoce, tedy plody, znak toho, že v člověku pracuje Duch Boží: „Ovoce Božího Ducha však je láska, SMUTEK, vážnost, pokoj…“ Pozor, je tam: „láska, RADOST, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“[5]
• Kéž se nade mnou a nad tímhle proslovem o humoru nepohoršíte :) kéž je pro vás humor svatým Božím darem.
• Pomáhá nám rozpoznat meze vlastního ega – když se umíme zasmát sami sobě, přestáváme se bránit pravdě o sobě. Humor pomáhá uvolnit napětí a strach, které často blokují odvahu i víru.
• Umožňuje sdílet radost z Boží milosti jednoduchým, lidovým způsobem. Může nás učit se akceptovat život takový, jaký je, bez nadměrného přetváření.
• Díky pane Bože za dar humoru, kéž ho dovedeme užívat k dobrému a ke společné radosti – amen.

[1] Žalm 2,4

[2] Rady zkušeného ďábla

[3] Lukáš 6,21

[4] Izajáš 61,3

[5] Galatským 5,22-23